„Učitelka v mateřské školce konvertovala k islámu,“ zpravodajsky sděluje jednoho dne hlas z rádia. Záhy se rozjíždí šílený kolotoč okolo jejího činu. Televize, noviny, rádia... každý pěkně informačně „zašťárá“ v okolí působení oné „provinilé“...
Jak moc se tato fotka liší od té úvodní? idnes.cz
Celý tento poprask kolem mé nové „sestry“ jsem sledoval spíše okrajově. Reakce veřejnosti mě tedy ani nepřekvapovaly, ostatně z vlastních zkušeností je dobře znám: Malá česká (a nejen česká) společnost, jež se primárně vymezuje proti všemu, co nezapadá do škatulky, jež „primátně“ přebírá veškeré informace a nijak je nefiltruje, nezvažuje jejich objektivnost, jejich pravdivost... jejich autory.
Včera mi můj „bratr“ náhodou vykládal, jak se dříve (tuším kolem 19. a počátku 20. stol.) v martikách zapisovala konverze: „Upadl v sektu českobratrskou.“ V té době tedy označovali Českobratrskou evangelickou církev za sektu. A zcela jistě slovo sekta značilo to stejné, jako dnes.
Také jsem včera narazil na odkaz vysílání Radiofóra: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2857227 . Po jeho poslechu se s konečnou platností rozhodl napsat tyto řádky. Mimo hosta pana Bronislava Ostřanského, arabisty a islamologa z Orientálního ústavu Akademie věd tam zazněly i názory a „zaručená“ tvrzení několika pseudoodborníků z řad posluchačstva. Což by, jak jsem již psal výše, nebylo samo o sobě nic nečekaného. Abych české společnosti úplně nekřivdil, nezazněly pouze názory „pishpeshej saqit-brouků pytlíků“, všeználků a všudybylů, ale i několika přemýšlejících lidí. Hlavně zazněla jedna zajímavá a velmi podstatná informace: Paní učitelka, ač nemusela, před svým krokem o všem informovala pana ředitele i pana starostu. Po svém „upadnutí v sektu islámskou,“ (pro méně bystré: text mezi uvozovkami zde skrývá ironii ;) tři měsíce bez problémů vykonávala stejně kvalitně svou práci. Dokud si jejího „úpadku“ nevšimli určití lidé, jež zjevně nikdy nečetli českou ústavu a slovo svoboda má pro ně poněkud amorfní, relativní význam. Ostatně jedince se zmíněným chápáním slova svoboda nalezneme v každé společnosti, náboženské nebo ateistické. O svobodě ve společnosti mně utkvěl jeden jednoduchý a přitom moudrý výrok: "Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého."
Na závěr ještě myšlenka pocházející od bývalého muslima a nynějšího islamobijce pana Lhoťana z doby jeho upadku v sektu islámskou: Jak se asi tvářili staří Slované, když k nim přišli první křesťané a začali se objevovat slovanští konvertité? Co asi na tento nový směr říkali? To sem nepatří, to sem netahejte atp? Pravděpodobně zaznívala podobná slova jako dnes na adresu Čechů, jež „upadli v sektu islámskou“... takže nic nového pod sluncem ;)
