Studentem v zemi Zelené knihy 1

  Paradoxně díky „divadýlku“, které způsobil pan Lhoťan, jsem se znovu přinutil psát. Nejprve šlo o články ohledně dříve zmíněného „fenoménu“, později pokračování v psaní vzpomínek na Libyjské studium. Proto se v mém blogu čas od času budou objevovat některé z dopisů směřovaných mé kamarádce Elišce, v nichž vzpomínám na tuto část svého života. Dnes to bude úvodní...

Ahoj Eli,

Vis, jak jsem ti nedavno psal o prijeti na tu univeryitu, tak dnes jsem priletel do Tripolisu. Zatim jeste nemam zadne dinary, ale jeden student z Kosova mi pujcil, abzch mohl na internet a napsal domu, ze jsem v pohode.

Napisu si vic v notebooku a hned jak promenim eura, pripojim se a poslu, co jsem napsal.

Nepisu hacky ani carky, protoze jejich Windows ma jako latinkovou klavesnici jen anglictinu.

Mej se Ben

2005

1.

Ahoj Eli,

píšu, jak jsem slíbil. Je dobré mít možnost všechno někomu napsat, protože, když se nato zpětně dívám, cítím, jako bych stál nějak bokem. Jako by se to celé dělo jiné osobě, kterou pozoruji. To je fajn. Ten pocit mě uklidňuje… jo uklidňuje… i když je falešný… není nikdo jiný… děje se to mě…

Navečer před cestou jsem se stavil k sestře rozloučit se s pětiletou neteří a přečíst jí před spaním z knížky. Potom se ještě pustil jeden příběh z kazety. „A zítra zase přijdeš?“ zeptala se Markétka při loučení. Ztuhl jsem. „Ne, zítra to už nepůjde…“ „Zítra už bude strýček za mořem, jak jsme ti ukazovali na té mapě, pamatuješ si?“ zachránila mě sestra. „Aha, tak dobrou noc.“ Přikryl jsem Marky dekou, rozloučil se a rychle odešel, aby sestra neviděla, že mám na krajíčku. Stejně to poznala… oba jsme měli na krajíčku…

Naši šli před cestou spát, já se večer na chvilku stavil do klubu. Jak jsem ti o něm už psal. Moc lidí tam nebylo, sedl jsem si na bar, srkal kofolu a snažil se nemyslet, co mě v blízké době čeká. Vyřešeno, rozhodnuto… alea iacta est.

Potom jsem se vrátil domů a znovu vše zkontroloval. Představa, že stojím na letišti bez něčeho potřebného, mě fakt děsila. Už jen čekání na odjezd.  Žádný pokus o spánek. Stejně bych nezabral…

Do Prahy na letiště jsme vyrazili kolem půl jedné. Po cestě se skoro nemluvilo. Tatínkovu představu o mém vlaku jedoucím po kolejích, které by si pro syna představoval, mu kompletně roztříštila jedna osoba… já. Teď tiše řídil, možná přemýšlel, kde se stala chyba.

Na Ruzyni naše auto dorazilo před pátou. Čekání než začnou odbavovat, abych poslal kufr po pásu, vyplňovalo jen ticho, jež tu a tam přerušoval vzájemný rozhovor sestávající z krátkých vět. Nějak se nám nedostávalo inspirace.

Odbavili mi kufr, pomalu se suneme k budce s celníkem. Už stojím sám v řadě a naši pozorují, jak jim mizí syn. Mamce se lesknou oči. Naposledy se ohlížím, než se jim schovám do přepravního prostoru. Nějak se mi stáhlo hrdlo, tak se jen pokouším o úsměv a neohrabaně zamávám. Jedním krokem jsem se naráz ocitl sám. Sám na cestě do země, kam bych nebýt univerzity nikdy ani netoužil letět. Do země bratra plukovníka a jeho Zelené knihy…

2.

…poslední vzpomínka, která se mi vybavila při pohledu na žlutou libyjskou pevninu pode mnou, je zelená Itálie. Ten neuvěřitelný kontrast si budu asi pamatovat navždy. Ze živé do mrtvé země. Popravdě když letadlo kleslo na přistání, uviděl jsem občasné zelenohnědé flíčky místní vegetace. Takže zas tak mrtvá ta země nebyla. Ale z barvy Evropy je cítit život, což z africké barvy zatím necítím.

Při přesunu z letadla přes tunel do klimatizované haly už člověk trochu pocítil libyjské ovzduší. Jo, to byla jen předehra. Všude po hale kdosi umístil cedulky s nápisem mamnú tadchín/No smoking. Asi se jednalo o nějakou recesi, neboť snad každý odbavovací pult byl vybaven popelníkem a stále kouřícím úředníkem. Ten cigaretu neodkládal ani při listování pasem. Mému pasu se naštěstí popel vyhnul… ne každý pas měl to štěstí.

Kouřící úředník dal dvě razítka do pasu, usmál se na mě svým „dehtovým“ úsměvem a řekl mi: „Welcome.“ Mimochodem jsem došel k závěru: Téměř všichni Libyjci trpí utkvělou představou, že každý Evropan, přesněji v jejich vnímání běloch, umí plynně anglicky, tedy naprosto rozumí jejich pseudoangličtině. Proto jsou zcela konsternováni, když jim člověk spisovnou arabštinou říká: „Nerozumím anglicky, mluvte jen arabsky.“

U pásu jsem počkal na kufr (naštěstí přiletěl se mnou), dal ho k poslední RTG prohlídce a vystoupil z přepravního prostoru do vestibulu letiště Tripolis ve Velké libyjské arabské lidové socialistické džamáhiríji…

klidně napište Váš názor na mé články

nechutné, urážlivé nebo stupidní poznámky samozřejmě můžete též připojit-stanou se tak navždy (případně do smazání nějakým cenzorem) Vaší vizitkou... ne mojí  ;)