Jedna výuka hebrejštiny očima lektora

Před několika měsíci jsem uveřejnil pár inzerátů na výuku arabštiny a základů hebrejštiny, rozeslal pár nabídek do jazykových škol a rovněž se zapsal i na několik stránek jako lektor. Některé školy se ozvaly jiné ne, postupně začali chodit maily o vypršení lhůty pro zveřejňování inzerátů. Tím by byla tato kapitola uzavřena, kdyby mi včera nedošel mail, že se našel jeden zájemce (paní ve věku 24 let) o výuku hebrejštiny, jestli mám zájem, že to spěchá. Zavolal jsem tedy na získaný telefon, ozval se mi ženský hlas a já se ujistil, zda se jedná o stejnou osobu, jako v kontaktním mailu. Poté jsem požádal o skype adresu, abychom mohli pokračovat v diskuzi jinak než přes telefon (nevidím důvod proč nechat vydělávat mobilní operátory, pokud mám i jinou možnost).

neilustrativní fotografie

Na moji otázku, proč by se ráda naučila hebrejsky, mi sdělila, že ona i manžel (oba jsou Češi) žijí a pracují v Tel Avivu, v Brně je jen na dva týdny na dovolené (asi u rodičů) a napadlo ji zkusit do sebe nějakým způsobem „vstřebat“ po onu dobu, co jen půjde z hebrejské gramatiky a hebrejštiny vůbec. Udivilo mě, proč se někdo žijící v Izraeli chce učit hebrejsky tady v ČR. Proto následovala další otázka: „A jakým jazykem se tam domlouváte?“ „Anglicky a rusky, to nám stačí,“ zněla odpověď.

Potom jsme se ještě chvíli bavili, nakonec přišla řeč na cenu. Má nabídka byla snad nejnižší reálně možná cena pro soukromé jazykové hodiny plus příplatek za cestovné (to vše naprosto shodně s mým inzerátem). Zjevně jí trochu zaskočila, navrhl jsem tedy, že by bylo možné si ohledně ceny ještě promluvit. Předběžně souhlasila a domluvená schůzka a první hodina měla proběhnout dnes v 10:00 s tím, že přijdeme dva, já a má žena, která rovněž mluví hebrejsky. Sejít jsme se měli na tramvajové zastávce u jednoho brněnského sídliště, kde zájemkyně v současné době pobývá.

Zbytek podvečera se nesl v duchu příprav na zítřejší lekci. Druhý den jsme na zastávku přišli zhruba o půl hodiny dříve, nebydlíme totiž v Brně a tak jsme po příjezdu vyhledali tu správnou „šalinu“ a jeli rovnou na zastávku (nevěděvše  dobu, kterou nám cesta tam zabere).

Na zastávce nás nikdo nečekal, což nebylo až tak divné s ohledem na náš předstih. Zkusil jsem proto paní zájemkyni zavolat. Tu ovšem nastává bod zlomu: Milá paní telefon nechala vyzvánět. Možná zrovna nemá čas, přece jen má 11 měsíční dítě, bylo moji první myšlenkou. Druhý pokus následoval asi o 3 minuty později, to už mi to paní zájemkyně „típla“. Počal jsem tedy psát smsku, kde stálo: „Dobry den, cekame na zastavce, pokud jste se rozhodla, ze naší vyuku nechcete, napiste nam to prosim aspon do sms. Dekuji.“ Smska nedošla, paní zájemkyně, teď již zcela zjevně „nezájemkyně“ si totiž vypnula mobil. Nechali jsme si ujet asi ještě jednu tramvaj, poté nastoupili do další a s pocitem „bytí někomu za vola“ se ubírali na „hlavák“.

A co napsat na závěr? Snad, že stačilo jen napsat smsku (či zprávu do skypu) „Rusim vyuku“ nebo „Nemám zajem“ nebo cokoliv jiného, jež by nám jasně dalo signál, abychom nikam nejezdili. Asi jsem od 24 leté matky 11 měsíčního dítěte čekal trochu více odpovědnosti, serióznosti a především slušnosti. Toto mi spíš připomínalo chování pubertální slečny. Já a má žena Veronika jsme nyní zase o něco bohatší ohledně zkušeností s okolním světem a o něco chudší ohledně hotovosti.