O trpělivosti

Na někom se dá dříví štípat. Na občanech jako celku se to dá zkusit, ale nebude to mít dlouhodobě příznivý výsledek. 

V Čechách se na politiku tradičně nadává. Dávno už ne jenom v hospodách. Vždycky oblíbené byly politické vtipy. Říká se, že čím je politických vtipů méně, tím je situace vážnější. Když situace není v Čechách lidem k smíchu, věc je zpravidla hodně vážná. To znamená, že lidem dochází trpělivost.

            Stát bez občanů není nic. Ne jenom kvůli daním, i když i to je důležité. Čím méně je ovšem občan přesvědčen o užitečném vynakládání státních prostředků, tím méně je ochotný platit daně. Pokud se se státem identifikuje, chápe, že stát jeho peníze potřebuje. Jestliže má pocit, že stát jeho peníze nesmyslně utrácí, neumí s nimi hospodařit a nespotřebovává je ve prospěch společnosti, jejíž je každý občan součástí, platit daně se mu chce ze všeho nejméně. Ztrácí se státem trpělivost. Nechci a nebudu se zabývat populárními daňovými úniky. Takové se objevují ve všech zemích světa. Jde mi o každého jednoho z nás. Koho znáte ve svém okolí, kdo platí rád daně? Normální by bylo, kdyby je platil nerad, ale chápal by to jako povinnost vůči své zemi, vůči společnosti, ve které žije. Čím dál víc nabývám dojmu, že drtivá většina občanů chápe svou povinnost jako křivdu. Jako povinný desátek (ono je to ovšem zpravidla daleko víc), kterým přispívá na luxusní život vrchnosti! Pak pochopitelně hledá jakýkoli způsob, jak se placení daní vyhýbat nebo alespoň co nejvíce svůj daňový základ snížit. Daňovou kázeň bychom určitě upevnili, kdybychom přesvědčili občany, že daně jsou opravdu v jejich zájmu. Že tím stát získává prostředky pro jejich dobro. Nebo pro jejich výhody – je jedno, jak to nazveme. Člověk si přece nemůže sám postavit silnice, vyrábět elektřinu ve velkém nebo provozovat školu. Asi by neškodilo, kdybychom také užívali jiné slovo, než právě kázeň. Kázeň totiž neguje vlastní vůli a tím jenom posiluje pocit nedobrovolnosti – něčeho, do čeho mě musí nutit, co je proti mým zájmům nebo přesvědčení.

Daně nejsou samozřejmě jediné, proč stát své občany potřebuje. Stát potřebuje občany ze zhruba stejných důvodů, proč občan potřebuje stát. V totalitních režimech stát zpravidla přikazuje, v demokratických režimech přesvědčuje. Když nedokáže občany přesvědčit o smyslu své politiky, rapidně se snižuje jeho akceschopnost i efektivita.

V Čechách se demonstruje jen zcela výjimečně. Veřejné projevy a veřejná angažovanost je vždycky tak trochu z pohledu našich lidí nepatřičná. Specifika českého nesouhlasu je v neúčasti, v nezájmu. Nemluvím o občanské neposlušnosti – ta už vyžaduje symbolicky vyjádřit svůj postoj, aby byla účinná. K tomu nenajdete dost ochotných lidí – co kdyby si toho někdo všiml a ještě bych z toho mohl mít problémy. Tedy jenom neztotožnění, neúčast.

Jenom? Vzpomeňte si prosím na někdejší pád řecké vojenské junty. Generálové měli tehdy Řecko i řeckou ekonomiku pevně v rukou. Odpůrci byli v emigraci a junta pohodlně a v klidu vládla. Pak přišel konflikt s Tureckem. Řecko tehdy mobilizovalo armádu. Zbytečně. Ti lidé prostě nepřišli. Neprotestovali, nedemonstrovali. Jenom nepřišli. Týden junta vydávala různá prohlášení a stanoviska. Po týdnu to vzdala a odstoupila. Nebylo komu předat vládu, nebylo s kým vyjednávat podmínky. Prostě sama od sebe odstoupila. Chyběli jí občané.

Kam až sahá trpělivost? Při každé návštěvě hostince nakonec přijde hostinský a přinese účet. Pozor, aby populární tvůrci politiky měli na zaplacení!