Umírali bez nenávisti, protože věřili, že jejich oběť není zbytečná.

V areálu hřbitova u krematoria v Praze-Motole se v pátek 10. května konalo Pietní shromáždění k uctění památky obětí komunismu Motol 2024, pořádané společností K 31 Nositelé odkazu Jáchymovské peklo.

Pietního aktu se zúčastnila řada osobností veřejného a politického života. Na tomto pietním aktu Petr Lachnit přednesl následující projev:

Vážení političtí vězni, vážené dámy, vážení pánové,

u hrobu každého, kdo zemřel nebo zahynul v produktivním věku, v plné životní síle, se často zamyslíme, co ho ještě mohlo v životě potkat, co mohl vykonat. Stojíme nad společným hrobem těch, kteří nejenom chtěli, ale hlavně mohli přinést ještě mnoho dobrého. Svým charakterem, svou odvahou mohli významně zasáhnout do osudů své vlasti. Mohli nám výrazně prospět. Jenomže neúprosná ruka politiky, ideologie a lidské nenávisti přerušila jejich úsilí. Ukončila jejich pouť za ideální vidinou společnosti spravedlnosti, práva, respektu. Společnosti, která místo nenávisti bude uplatňovat porozumění, toleranci.

Ne ideologický boj proti ideologii, ale snaha najít společná východiska. Schopnost respektovat druhého, respektovat jeho názory a postoje, ale hlavně respektovat jeho lidství, to je odkaz, který nám tito mrtví zanechali.

Zpronevěřili bychom se jejich odkazu, jejich oběti, kdybychom tomu nechtěli rozumět. Umírali bez nenávisti, jak zněla poslední slova doktorky Horákové. Umírali bez nenávisti, protože věřili, že jejich oběť není zbytečná.

My teď musíme prokázat, že zbytečná nebyla. Svou odvahou, svou láskou k zemi, která je nám domovem, a především svým charakterem. Celým svým životem, svými postoji, svými názory. Svou spoluzodpovědností.

Oni nerezignovali. Nezůstali stát stranou a nečekali, jak to všechno samo dopadne. Angažovali se a zaplatili za to životem. Neúčast by jim zachránila život, a přesto se nedokázali neúčastnit.

My dneska neriskujeme zdaleka tolik, a přesto u nás často vítězí pohodlnost, snaha nepřidělávat si zbytečné starosti a zbytečné nepřátele. Zvykli jsme si ustupovat. Nejprve v drobnostech, ale časem si na to tak zvykneme, že začneme ustupovat i v zásadních věcech.

Myslím, že bychom nejlépe uctili památku popravených tím, že až budeme odcházet z tohoto pietního aktu, zamyslíme se, zda přece jenom nemáme být statečnější tváří v tvář nepravostem, lžím, podvodům.

Tím prokážeme: čest jejich památce!