Změní sexuální skandály katolickou církev?

Otázek okolo pedofilních skandálů katolické církve je skutečně mnoho. Ovšem není nesnadné zodpovědět si tu základní – jak je to možné, že se něco takového v katolické církvi vůbec v minulosti stalo a pravděpodobně i nadále děje? Odpověď je prostá – každý člověk zůstává člověkem, i když se stane duchovním a dodržuje celibát. Přirozenost člověka je hříšná a neexistuje žádné vymývání mozků v podobě nauky a učení, které by od základu člověka změnilo k požadovanému ideálnímu obrazu...

Duchovní jsou stále, jako všichni ostatní lidé, vystavováni mnohým pokušením a záleží pouze na nich, zda-li odolají nebo podlehnou. V tom není mezi lidmi žádný rozdíl. Katolická církev neselhala jako organizace v tom, že by měla všechno uhlídat a zabránit tomu, aby se v různých zemích duchovní nedopouštěli zneužívání dětí a jiných ohavností. Její selhání je v rovině pokrytectví, lži a zamlčování skutečnosti a v souvislosti s tím nepříliš důsledné a efektivní řešení sexuálních skandálů, o nichž církev dobře věděla již před desítkami let.

Úkolem církve totiž není za každou cenu zůstat v očích lidí dobrá, čistá a svatá, úkolem církve je takovou organizací skutečně být před očima Boha. Pokud bude takovou v očích Boha, pak bude zcela jistě vše v pořádku i v očích lidí. Ba co více. Bude-li takovou organizací v Božích očích, může být i lidmi odsuzována a pronásledována, ale nic to na její čistotě a správné cestě nezmění. Základ je u Boha, nikoliv u lidí.

Katolická církev udělala velikou chybu, to je zřejmé. Nejenže udělali chybu jednotlivci z řad duchovních tím, že se dopustili zneužívání a různých jiných sexuálních činů, ale selhalo vedení této organizace. Snahou utajit vážné skutečnosti a řešit je velmi benevolentně pouze v rámci vnitřních směrnic způsobila bolest mnoha dětem, které mohly být před zneužíváním ochráněny, pokud by se prosakující skandály řešily přísně, nesmlouvavě a důsledně. Stejně tak nebylo a není správné odepírání kontroly fungování církve společností z venku. Katolická církev je téměř v každé zemi státem ve státě, kde si její příslušníci v rámci jistých velmi volných mantinelů dělají téměř, co chtějí. Mnoho věcí v kontextu s katolíky je pak obestřeno různými druhy tajemství a to vyvolává pochybnosti o důvěryhodnosti církve jako instituce.

Katolické církvi s ohledem na její celosvětové působení, ale i všem ostatním malým církvím, by mělo jít především o transparentnost jejího působení mezi lidmi. A především by se to, co se v rámci takové organizace odehrává, mělo líbit Bohu. Lidé totiž přicházejí s bezmeznou důvěrou do katolických kostelů, svěřují své děti do seminářů a domnívají se, že pro ně dělají do nejlepší, co mohou. Lidé také s důvěrou odevzdávají duchovním svá tajemství, své bolesti a utrpení, doufají skrze jejich víru v přímluvu u Boha, přijímají od nich požehnání a rozhřešení, a většinou jim za tyto „služby“ také dávají své peníze. Když si představíme, kolika lidem bylo ze strany katolické církve ublíženo, kolik životů bylo zmařeno nebo navždy pošlapáno, je celá tato záležitost velice vážná a zároveň smutná. A na pováženou je také přístup katolické církve, která stále ústy mnohých duchovních tvrdí, že spáchala více dobrého než zlého a že na vině je také sexuální revoluce uvnitř současné společnosti.

Ti, kterým bylo ublíženo a jejich nejbližší příbuzní včetně celé katolické církve s jistou nadějí očekávali pastorační list papeže Benedikta XVI., který se vyjadřoval právě k sexuálním skandálům. Jakkoliv je list psán smířlivým tónem a neobsahuje žádná kontroverzní pojednání, otázkou zůstává, jestli je dostatečně sebekritickou reflexí záležitostí v kontextu s provalenými sexuálními skandály. Můžeme jen doufat, že byla veřejnost seznámena s celým obsahem dopisu a že list neobsahuje tajná ujednání a pasáže adresovaná pouze katolickým biskupům celého světa. Doufejme, že katolická církev se chce k celé této smutné realitě postavit skutečně čelem. Snad se z celé této politováníhodné záležitosti poučí a přestane se již před realitou schovávat za prázdnými frázemi a zlatými dveřmi svých honosných sídel.

Pokud by tomu tak nebylo, jednalo by se o opakování stejné chyby, které se katolická církev dopustila již v roce 1962, kdy pod pohrůžkou vyloučení z církve nařídila všem biskupům utajování sexuálních zneužívání, páchaných katolickými knězi. Instrukce rozeslané v dopise kardinálem Ratzingerem se tehdy týkaly kromě zneužívání také obscénních aktů, páchaných kněžími s mladými lidmi obojího pohlaví anebo se zvířaty.

Katolická církev jako celek bez výjimky by nyní především měla činit pokání, omluvit se všem dotčeným, napravit to, co ještě napravit lze, bohatě finančně odškodnit všechny, kterých se nepravosti dotkly a měla by s pokorou a srdcem na dlani přijmout zodpovědnost a podíl na tom, co je v této organizaci špatně. Vyloučit ze svých řad všechny, kteří se těchto hrozných věcí dopouštěli i všechny ty, kteří to věděli a nekonali. Udělat vše proto, aby se takové věci nemohly opakovat. Katolická církev se musí od základu změnit, jinak je možné, že se v očích Boha stane institucí hodnou zavržení…

U Boha žádné odpustky nefungují, jen upřímná lítost, odmítnutí hříchu jako něčeho špatného a touha srdce po napravení všeho špatného. U Boha nefungují žádné výmluvy a vše, co bude zameteno před lidmi pod koberec, bude jedno po druhém v určeném pořadí vytaženo, až bude před Ním každý z nás předčítat v knize našeho života. Nebude to kniha, kterou jsme si napsali sami a kde si každý ponecháme pasáže, které se nám hodí. Bude to kniha úplná a bude obsahovat naprosto vše. Před Bohem není možné nic schovat ani zamést pod koberec. To by mělo být jasné i všem kněžím. Jejich pozlacené roucho bude roztrženo ve dví jako chrámová opona a člověk špatný s hříchem v srdci neprojde…