Už vím, jak to je: Řvoucí harant do tramvaje nepatří!

Včera jsem na blogu iDNES.cz zveřejnil článek o mojí desetiminutové cestě tramvají a o tom, jak jsem s mým plačícím dvouměsíčním synem naštval hodně lidí (článek k přečtení zde). Pod tímto článkem se rozpoutala vášnivá diskuse, v níž lidé vyjádřili svůj názor k této mojí zkušenosti. Na základě těchto reakcí jsem došel k závěru v titulku tohoto mého navazujícího článku, že řvoucí harant do tramvaje jednoduše nepatří...

Plačící dítě (ilustrační fotografie) | foto: Profimedia.czzdroj: iDNES.cz

Příspěvků je pod článkem více než 300, a proto se domnívám, že se jedná o slušný vzorek, z něhož lze vyvodit poměrně reálné názory a vnímání většiny lidí ve společnosti v kontextu s tématem plačícího miminka v tramvaji. Proto jsem si vypsal zásadní proudy názorů lidí, kteří se k tomuto tématu měli potřebu vyjádřit, včetně výrazových prostředků, které při formulování svého stanoviska diskutující použili.

Zhruba 80 procent názorů pod článkem je negativních v tom smyslu, že z jejich vyjádření ve zjednodušené interpretaci vyplývá, že nastoupit do tramvaje s plačícím miminkem v kočárku byla z mojí strany naprostá nehoráznost a bezohlednost právě ve vztahu k cestujícím, kteří museli vytrpět cestu se mnou, nezodpovědným otcem. Ani můj dvouměsíční syn nezůstal rozhořčených reakcí ušetřený. Je to prý vymazlený harant řvoucí hláskem nepříjemné frekvence, který jednou bude buďto ministrem, kterého si budou všichni z té tramvaje platit, nebo bude naopak to moje děcko, až vyroste, platit za všechny ty lidi z tramvaje (pozn. asi příspěvek na důchody ze mzdy), ale možné je také to, že můj syn bude nezaměstnaný, nebo odjede do ciziny.

Naštěstí se většina názorů soustředila na mne jako hlavního viníka celé té politováníhodné situace. Kromě několika málo chápavých a povzbudivých reakcí jsem si mimo jiné přečetl, že jsem nerozumný otec, že bych si měl pořídit auto a do tramvaje se s kočárkem vůbec necpat, s dětmi a kočárkem jsem měl jít pár zastávek ohleduplně pěšky a na veřejnou hromadnou dopravu s plačícím miminkem zcela zapomenout. Dále bych neměl jezdit kočárkem ve špičce, ale pouze tehdy, kdy jsou tramvaje liduprázdné. Podle dalšího názoru jsem si naflákal děti, jak mi pánbíček přikázal a teď si jen stěžuji (pozn. autor v profilu píše, že věří v Boha). Podle některých jsem přecitlivělý rozhozený hysterik, který ohrozil svoje dítě na zdraví a ještě ke všemu při tom překážel ve dveřích s dítětem v náručí a s kočárkem. Jsem také uplakaný sobecký tatínek, u něhož se projevila laktační psychóza, ačkoliv se doposud myslelo, že touto nemocí mohou trpět pouze kojící matky.

Podle jiných nejsem schopný se o dítě postarat. Když vím, že bude mít za chvíli hlad, neměl bych s ním jezdit nikam (natož daleko), dále bych neměl obtěžovat druhé hysterickým řevem svého dítěte. Jsem bezohledný otec s línou hubou, což je holé neštěstí, navíc je řvoucí mimino pouze můj problém a lidé mě klidně mohli z tramvaje vyhodit za moje buranské chování. Měl jsem mu dát (tomu mému řvoucímu miminu) dudlík a můžu být rád, že jsem nedostal pokutu, jelikož jsem se při jízdě nedržel. Mohl jet rovnou taxíkem, jenomže jsem chtěl ušetřit a přidusit cestující řevem svého syna. Pro cestu tramvají s miminkem jsem pak musel mít opravdu dobrý důvod, jinak je to naprosto nepochopitelné a neomluvitelné. Další diskutér mi vzkázal, že narozdíl od mého mimina on se v tramvaji nepočůrává a nikoho neobtěžuje (křikem). Byl jsem také informován o tom, že jsem porušil přepravní řád, protože děti nemají žádné právo v tramvaji řvát. Někdo jiný mi poté doporučil, abych příště celou situaci řešil po nástupu do tramvaje hlasitým prohlášením, v němž hned na začátku cesty vysvětlím všem kolemstojícím, že řev mého děcka neznamená nic vážného, že má jenom hlad a my už spěcháme za maminkou. Cestující pak budou mít více pochopení pro celou tu situaci, kterou jsem způsobil, a nebudou se na mě tolik mračit.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A tak bych chtěl všem diskutujícím na závěr poděkovat a ujistit je, že si vážím všech podnětných názorů, reakcí, připomínek, návodů, povzbudivých, chápavých i kritických hlasů, které se v diskusi objevily. Vzal jsem si je k srdci. Děkuji vám!

http://kysilko.blog.idnes.cz/c/291082/Jak-jsem-nastval-hodne-lidi-v-jedne-tramvaji.html