Tragédie jako příležitost k probuzení

Smutné události, tragické nehody, teroristické útoky. Dějí se každým dnem a na mnohé z nich není možné ani časem zcela zapomenout. Zůstávají navždy uvězněny v naší paměti...

Photo: Jaroslav Kysilko

Minulý týden spadlo letadlo s hokejisty a právě dnes ráno se stalo skutečností, že nikdo z hokejového týmu nepřežil. V neděli to bylo právě 10 let od teroristických útoků v USA, které připravily o život několik tisíc lidí a podle názorů některých lidí navždy změnily svět. Každou vteřinou umírají stovky malých dětí v chudých zemích hladem...

Vypadá to občas tak, že lidská bolest je nikdy nekončící spirála. Jsou dny, které si jen tak plynou a v nichž se zdá, že je důvod k radosti a prostor k bezstarostnosti. Pak se nečekaně mraky nad životem zatáhnou a lidé jsou náhle zmítáni krupobitím bolesti, smutku, nářku a zoufalství. Jsou to dny, v nichž to působí tak, že slunce již nikdy nevyjde, že se úsměv na tváři již nikdy neobjeví, že oči zůstanou navždy zalité v slzách.

Přesto si myslím a pevně věřím tomu, že v každé bolesti je ukryta naděje a v každé tragédii je možné spatřit příležitost k probuzení. K procitnutí z hlubokého spánku, v němž se naše společnost nachází. Mám na mysli příležitost k zastavení se a uvědomění si podstaty našeho světa, našich osobních životů, které žijeme. Ke znovunalezení skutečných hodnot a pochopení pomíjivosti téměř všeho, co za běžných okolností považujeme za pevné, samozřejmé a důležité. Jsou to chvíle, kdy je zjevné, že peníze ani moc ani sláva, nebo snad úspěch, společenská prestiž, prosperita či uznání druhých lidí, nejsou ve skutečnosti ničím hodnotným, pro co by mělo smysl život prožít. A že tyto hodnoty společnosti, které jsou nám předkládány na prvních místech důležitosti, ve své podstatě možná ani do žebříčku hodnot člověka vůbec nepatří...

Život sám je tou skutečnou hodnotou každého z nás, tím skutečným Božím darem, stejně jako čas, který je nám dán, aniž bychom jej byli schopni zkrátit nebo prodloužit byť o jednu jedinou vteřinu. Podobně je tomu se vztahy, s láskou a přátelstvím. Vše jsou to natolik jedinečné a nenahraditelné hodnoty života, které mají tu moc člověka skutečně a nefalšovaně naplnit až po okraj. Není třeba bojovat mezi sebou, cokoliv komukoliv druhému brát či upírat, závidět nebo nepřát, protože toho, co člověk skutečně k životu nutně potřebuje, je dostatek pro všechny. Stačí se jenom pořádně dívat. Nevidíme to většinou právě proto, že máme oči zaslepené ostatními věcmi, které však k životu nepotřebujeme. Nemáme čas na podstatné věci, protože máme nutkavý pocit, nebo nás někdo přesvědčil o tom, že toho musíme tolik stihnout, aby nám snad něco zásadního v životě neuniklo. A tak pořád kamsi běžíme, někam se hrneme, po něčem se pachtíme – bez zastavení, bez ohlédnutí, bez odpočinku, bez spočinutí, bez nadechnutí, bez procitnutí. A nikdy nejsme dost spokojení s tím, co máme. Nikdy.

Jenomže dnes je dnes a ta vteřina, která právě uběhla, se už nikdy nevrátí. Nemáme čas na to, aby nám život protékal skrze prsty. Je čas k probuzení. Žádné zítra nemá smysl dnes řešit, protože žádné zítra už být nemusí. To není život se strachem, to je skutečný reálný život. Bez falešných iluzí. Proto je psáno v Bibli, abychom se nestarali o to, co přijde zítra, že dnešek má svých starostí dost. Přesně tak to je. Právě dnešek je ten pravý čas na to žít život naplno, dělat dobré věci s plným nasazením. Někomu pomoci, někoho obejmout, na někoho se usmát, někoho pohladit, kohosi obdarovat, za někým se zajet podívat, projevit někomu náklonnost či potěšit jej svojí přítomností. Je potřeba to dělat tak, jakoby to mělo být naposledy, i když všichni věříme tomu, že nám bude dán i zítřek a my budeme mít příležitost to ještě všechno nejméně tisíckrát zopakovat...