Odpustili byste tomu, kdo zavraždil někoho z vaší rodiny?

Před pár dny jsem viděl v televizi film podle skutečné události. Žena odpustila mladíkovi, který v opilosti kopl jejího muže do břicha tak silně, že jej zabil. Shodou okolností čtu právě knihu o další ženě, která přežila genocidu ve Rwandě. Také tato žena odpustila všem těm, kteří vyvraždili brutálním způsobem skoro celou její rodinu, přátele a téměř všechny blízké a známé...

Kdo někdy slyšel o genocidě ve Rwandě, dobře ví, že tam zahynulo více než milion lidí – mužů, žen i dětí. Mnozí z nich byli před smrtí krutě mučeni a znásilňováni. Zmiňuji to právě proto, aby bylo zřejmé, o jaké činy se jednalo. Žádné zabití z nedbalosti nebo nešťastnou náhodou, ale úkladné a brutální vraždy všech, kteří byli ve špatnou dobu na špatném místě, většinou ve vlastním domě, vesnici, škole nebo kostele. To všechno se stalo v zemi, které bylo podle popisu autorky knihy do té doby opravdu krásným místem k životu. Od roku 1994 však země nasáklá krví milionu nevinných obětí krvavého násilí, které zůstalo zcela nepovšimnuto západními velmocemi, z nichž některé se dokonce na genocidě nepřímo podílely.

Pokud je tedy mladá žena poté, co jí byla brutálním způsobem vyvražděna až na jednoho bratra celá rodina, všichni příbuzní a většina přátel, ochotna přemýšlet o odpouštění vůči těm, kteří se těchto zločinů dopustili, není to nic běžného či obvyklého. Možná vám připadá, že je to zhola nemožné. Ovšem tato žena to dokázala. Odevzdala všechno Bohu a skrze drásající myšlenky a počáteční zlobu a nenávist v srdci došla až k odpuštění. Odpuštění s velkým O. Jak těžké musí být odpustit někomu, kdo vám úkladně zavraždil někoho, koho jste milovali? Manžela, rodiče, sourozence, dítě...

Druhá žena, které byl zabit manžel, měla se svým manželem malou holčičku. Po tragické události zůstala s dítětem sama a je zcela zřejmé, že cesta k odpuštění musela být pro ni přetěžká. Přesto však nakonec začala přemýšlet o tom, jak je to možné a čím dál tím více se zabývala myšlenkou, co vedlo tak mladého hocha k tak nesmyslnému a brutálnímu činu, kvůli kterému musel zemřít její milovaný muž. Nakonec přes všechnu bolest dokázala vidět v mladém chlapci především zoufalého kluka, který se dopustil tragického činu, což ovšem nemusí zároveň znamenat, že se jedná o zlého člověka. Odpustila mu a po nějaké době společně vstoupili do projektu, v rámci kterého jezdí po školách a vyprávějí dětem o tom, jaké hrozné věci je člověk schopný udělat pod vlivem alkoholu. Rovněž pak společně demonstrují fakt, že i když se mezi lidmi stane něco špatného a opravdu si velice ublíží, je možné skrze lásku najít cestu ke smíření a vzájemnému odpuštění. Za nejsilnější moment celého jejich vystoupení já osobně považuji závěr celého sezení, kdy oba vstanou a opět vždy a znovu v slzách si padnou do náruče. Tomu říkám Odpuštění.

Společným rysem odpuštění v těchto dvou případech (film a kniha) byl fakt, že lidé, kterým bylo zjevně ublíženo ať již přímo, nebo nepřímo újmou jejich blízkých a milovaných, si sami uvědomili, že každý člověk prostě někdy dělá špatné věci. Obě ženy si podle mého přesvědčení uvědomily, že zlo je v našem světě přítomné a využívá slabosti lidí, které pak využívá k páchání hrozných činů. V knize byl tímto nástrojem zla alkohol v kombinaci s ponížením mladého chlapce, který si potřeboval na někom vybít svoji vlastní frustraci ze života. Alkohol jej zbavil racionálních zábran a tak si prostě do muže ležícího na zemi kopl. V případě genocidy ve Rwandě spustila vlnu vražedného běsnění dlouhé roky tamními politiky pěstovaná nesnášenlivost většinového národa vůči tomu, který byl v zemi v menšině. Tato nesnášenlivost přerostla v nenávist, která se proměnila v genocidu.

V knize zaznívá nejedna zajímavá myšlenka. Jednou z nich je právě přesvědčení o zjevném působení zla na světě a také fakt, že zlo není nikdy na straně nikoho. I když to tak někomu někdy může připadat, že zlá cesta může být také dobrou volbou. Zlo chce zahubit nejen své protivníky, ale také ty, do jejichž srdcí proniklo a skrze něž realizuje svoje plány. Rukou vrahů zemřeli tisíce nevinných obětí a tito vrazi pak žili naprosto paralyzováni svými ukrutnými činy a zcela přemoženi nepřekonatelnými výčitkami svědomí. Těžko říct, zdali jsou horší fyzická či psychická muka. Z mého pohledu muka jako muka, obojí je hrozné a z obojího se raduje pouze Satan. Možná si řeknete „dobře jim tak, vrahům a násilníkům“, vždyť co jiného si zasloužili, než další roky trpět ve vězení a zažívat muka v podobě výčitek svědomí, jenomže není to tak jednoduché. Je více než zřejmé, že opravdu špatné věci dělají někdy i docela dobří lidé. Události ve Rwandě jsou toho důkazem – z dobrých sousedů a přátel se přes noc stali nebezpeční násilníci a vrazi, před nimiž se téměř nedalo ukrýt. Může se to stát každému z nás a to takovým způsobem, že si ani nevšimneme toho, že jsme do svého srdce zlo vpustili. Bylo by hrubě skreslené a nepravdivé domnívat se, že hrozné věci dělají pouze do morku zkažení a od narození špatní lidé.

Proto záleží na každém z nás, jak na zlo odpovíme. Jestli jej pustíme dál, nebo k němu přistoupíme jako k něčemu, co může potkat každého z nás a co by nemělo být živeno z našich myšlenek na „spravedlivou“, ale dostatečně krutou odvetu. Je důležité, zdali budeme usilovat o pomstu, nebo o Boží vůli, klid a mír v našem srdci, odpuštění, víru, naději a lásku...

Pokud by tedy na světě nebyli lidé, jako tyto dvě ženy, o nichž vám nyní píšu, za každým zlým skutkem a neštěstím by rostlo pouze zlo a lásky by rychle ubývalo. Na ukrutnou bolest a hrozné činy, kterých je na světě stále více, se dá reagovat dvojím způsobem. Buďto dáme průchod hněvu, nenávisti a zlosti, čímž pošleme dál něco zlého a zlo tak rozmnožíme, budeme někomu něco opravdu špatného přát, k někomu pojmeme opravdu negativní postoj, někoho nebudeme mít rádi či jím budeme pohrdat, nebo se rozhodneme se zlem bojovat. Se zlem se dá bojovat jedině Láskou a Odpuštěním. Velká písmena jsou zcela na místě. Neměli bychom však nikdy zapomenout na to, že zdrojem opravdové Lásky a skutečného Odpuštění je pouze Bůh. Právě s Bohem máme naději, že naše země bude jednou opět krásným místem pro život. Místem, které je bezpečné a kde nikomu nehrozí naprosto nic špatného. A jsem hluboce přesvědčený o tom, že na takovém místě by chtěl každý z nás žít.

http://www.lefttotell.com/about/index.php

http://www.csfd.cz/film/282437-pouto-mlceni/