Odpuštění pro žháře z Vítkova?

Jeden z těch, kteří jsou obviněni z letošního útoku na domek ve Vítkově na Opavsku, při kterém málem uhořela dvouletá Natálka, požádal její matku o odpuštění. Napsal jí dopis, v němž se omlouvá s tím, že nechtěl ublížit malé holčičce a projevuje lítost nad tím vším, co způsobil. Je však možné takový zločin odpustit?

Zdroj: iDNES.cz

Okamžitě se objevily pochybnosti o pohnutkách, které vedly obžalovaného k sepsání tohoto dopisu. Státní zástupkyně v této kauze předpokládá, že by mohla být tou pravou záminkou snaha o zmírnění hrozícího trestu. Právník jiného obžalovaného skutečně chce, aby u jeho klienta byla změněna právní kvalifikace, protože z jeho strany údajně nešlo o rasově motivovanou vraždu. Jedná se tedy v tomto případě rovněž pouze o snahu o projevení účinné lítosti jako polehčující okolnosti při stanovení trestu?

Z dopisu, který ve středu večer zveřejnila Česká televizi, je však možné přečíst následující slova a věty: „Z celého srdce vás prosím o odpuštění. Děkuji Bohu za to, že přežila a tak statečně bojuje... Modlím se za její brzké a co možná nejúplnější uzdravení... Moc bych si přál ten den vrátit zpátky... Ještě jednou vás moc prosím o odpuštění...". Tolik slova psaná rukou obviněného.

Je možné uvěřit slovům někoho, kdo vezme zápalnou láhev a vhodí ji do obytného domu, kde spí rodina s dětmi? Zaslouží si odpuštění? A je odpuštění vůbec za zásluhy? Vzhledem k tomu, že nevidíme do lidského srdce jako Bůh, není nám možné nahlédnout do skutečných pohnutek dotyčného obviněného. Z tohoto úhlu pohledu tedy můžeme upřímnosti jeho slov napsaných v dopise buďto věřit nebo nevěřit. Nic jiného nám nezbývá.

Maminka Natálky řekla, že odpustit nemůže, což je pochopitelné. Koukám se na své malé děti a přemýšlím, jestli bych byl schopný odpustit. Nevím, opravdu nevím, připadá mi to téměř nemožné, když si představím, že by se totéž stalo mým dětem, že by již půl roku ležely na Jednotce intenzivní péče v nemocnici s popáleninami na 80 procentech těla, měly za sebou mnoho operací a ještě stále fakticky bojovaly o svůj život. Na druhou stranu si dovedu představit, jak důležité může odpuštění pro viníka takového zločinu být. Chci věřit tomu, že slova obsažená v omluvném dopisu jsou skutečně psaná od srdce...

Faktem je, že odpuštění není za zásluhy. Odpuštění se nedá zasloužit, protože jako takové je reakcí na něco špatného, co se už stalo a není to možné většinou vrátit zpátky. Jenomže odpuštění je také vzácné. Je velice vzácné, když lidé upřímně litují svých špatných činů. Mezi lidmi je ojedinělé, když lidé prosí o odpuštění, i to, když si lidé navzájem odpouštějí svá provinění.

Napadá mě k tomu verš z Bible: Lukáš 6:37  „Nesuďte a nebudete souzeni. Neodsuzujte a nebudete odsouzeni. Odpouštějte a bude vám odpuštěno."

Pravdou totiž zůstává, že každý z nás v životě někdy pochybil, udělal něco špatného, někomu ublížil. Každý z nás tedy potřebuje i odpuštění za předpokladu, že svých chyb litujeme a na odpuštění nám záleží. Odpuštění je právo, nikoliv povinnost. A srdci se nedá poručit.

V případu malé Natálky, její rodiny i lidí obviněných ze žhářského útoku je však i přesto velká naděje. Naděje, že Natálka bude žít a nebude mít trvalé následky. Naděje, že lidem, kteří to způsobili, bude vyměřen adekvátní, přísný a přitom v rámci lidských možností spravedlivý trest. Naděje pro ty, kteří tolik ublížili nevinným lidem, tkví v tom, že si uvědomí svoji fatální chybu, její následky a začnou nový život. V tom lepším případě přijde časem i odpuštění od těch, kterým ublížili.

http://zpravy.idnes.cz/odpustte-mi-napsal-zhar-z-vitkova-matce-popalene-natalky-pe7-/krimi.asp?c=A090923_210603_krimi_jba