Naděje? Jen Láska a Odpuštění!

Dva lidé v jednom pokoji. Oči sklopené k zemi, nebo těkající po žlutých stěnách kolem, tu a tam s vypětím všech sil zaostřující na televizní obrazovku. Mysl nevnímající děj. A přitom v hlavě pořád ta stejná otázka. Co se to děje? Jsme tohle vůbec ještě my?

Lásku společně uzavřeli do truhly v rohu místnosti, vše hezké zamkli na sto západů, a klíč přitom nemá ani jeden z nich. Přesto tu spolu sedí, snad ze zvyku, možná také proto, že společně kromě toho všeho, co mají již za sebou, pěkného i ošklivého, se jim narodily děti. A o ty je potřeba se postarat, stůj co stůj, za každou cenu. Jejich duše se nepotkávají, přesto těla zůstávají pospolu. Nablízku. Je tohle život, jak má být?

Snad možná je nad tím vším ten závazek vyslovený před lety, že spolu budou v tom dobrém i zlém. Ale může to být také pohodlnost či neschopnost udělat zásadní rozhodnutí, vzít tíhu zodpovědnosti na sebe a udělat krok stranou, kdoví, třeba i správným směrem. V myšlenkách už dávno odešli, jeden od druhého, tisíckrát se opustili, bloudili po nocích a hledali cestu z toho zoufalství. Tolik moc toužili zahlédnout světlo. Pokusili se utopit svůj žal v trvale dostupných neřestech života, ale smutek zůstal i přesto trvale přítomným a ani na chvíli jej nenapadlo, že by se vzdálil. Vteřiny pomíjivého štěstí se snadno ztratily v hodinách, dnech, týdnech, měsících a letech naplněných hádkami, nedorozuměními a výčitkami.

Někdy se zdálo, že zavál nový, svěží vítr odkudsi z komor jejich srdcí. Snad na pár hodin zapomněli na svá ega, odložili brnění a naostřená kopí, opustili stráž na hradbách své hrdosti a jedinečnosti, a spočinuli v pevném objetí. Pak však znovu, nečekaně a znenadání, jediné slovo, nevhodná věta, jízlivá poznámka či nepříjemný výraz ve tváři, vše vrátil v mžiku do původního stavu a veškeré dění kolem opět rázem ztratilo barvu, chuť i vůni. V plné zbroji se pak opět vydali na další obhlídku střeženého území, aby snad nebyli zraněni více, než by se dalo unést. A rozdělali oheň u brány svého srdce, neboť se báli, že by se mohl kdosi, skrytý tmavou nocí v době hlubokého spánku, pokusit dostat dovnitř opuštěných předsíní a komor.

Každý sám za sebe hledali význam slova Odpuštění. Jeden z nich došel k závěru, že jsou věci, které odpustit není možné. A není možné ani zapomenout. Možná tím spíše, že se jedná o blízkou, snad ještě nedávno milovanou osobu. Druhý byl přesvědčený o tom, že je schopen odpustit cokoliv, ale přitom si neustále před očima promítal černobílý film složený z okének nepříjemných životních scén - společných zklamání, odhalených či domnělých lží, ve zlosti vyslovených urážek, nenaplněných očekávání, nesplněných přání. Nebyli schopni dokončit přerušené rozhovory, vysvětlit si nepochopené, omluvit se za příkoří, způsobené bolesti a hluboké rány. Nebyli schopni odpuštění, a jelikož již byli unaveni z toho napětí, uzavřeli se každý do svého světa, v němž pravidla hry s názvem společný život byla již dávno přesně stanovena.

Nemohou být upřímní, neboť by to mohlo být konfliktní. Nemohou se svěřit, protože by je to mohlo zranit a odhalit. Nemohou znovu věřit, jelikož by mohli být opět zklamáni. Nemohou milovat, protože si nejsou jisti tím, že jsou bezmezně milováni. Nemohou se respektovat, neboť to, co dělá ten druhý, se jim prostě nelíbí. Nemohou sdílet svůj život, jelikož by mohli narazit na nepochopení. Nemohou se společně radovat, protože mají oba rozdílný smysl pro humor. Nemohou jít do kina, neboť mají odlišný vkus. Nemohou mít společné přátele, protože by to mohlo být nesnesitelné. Nemohou se navzájem podporovat, jelikož by tím pomáhali vlastní konkurenci. Nemohou si pomáhat, protože sami potřebují pomoct.

A tak zůstali sedět nehybně ve společném pokoji. Každý na jedné straně pohovky. Barevná světla z televizní obrazovky se míhají na žlutých stěnách kolem. Pomalu končí další den, který společně naplnili až po okraj prázdnem. Ani dnes nepřišli na to, že je možné bolest a rány zahojit jedině Odpuštěním a prázdnotu srdcí naplnit jenom Láskou.