Jak zabít českou politickou chobotnici?

Česká politická chobotnice. Skutečně hrozný hlavonožec. Společností prolezlá až do těch nejtemnějších koutů. A všude, kamkoliv se podíváte, spatříte její chapadla. Její hlavou je paralyzovaná vláda, nenasytní ministři, velkohubí poslanci a senátoři. Zdánlivě několik znesvářených táborů rozdělených podle barev politických uskupení nám zde naoko přehrává bitvu o blaho země, aby se poté ve skrytu salónků luxusních restaurací, hotelů a jachet v klidu o vše podstatné rozdělili. Tomu hodně, tomu málo...

Ani drobky ze stolu nenechají jen tak padnout, každý má dost svých kamarádů, známých, věrných. Je skutečně nejvyšší čas chobotnici nejen chytit, ale také usmrtit včetně nekompromisního a transparentního useknutí všech jejích chapadel. Pokud se tak nestane, budeme se za pár let divit, kam jsme se to dostali. Věřím tomu, že většina lidí nestojí o způsoby chování, jednání a rozhodování, které nám během posledních 20 let názorně předvádí většina politické elity. Rovněž málokomu vyhovuje komunikace ve formě vztyčených prostředníčků a vystrčených zadků směrem do publika, tedy k občanům této země.

Nejvyšší místa naší politické scény obsadili povětšinou lidé nekompetentní, ovšem mnohem horší je skutečnost, že se jedná zpravidla o lidi zkorumpované, zkorumpovatelné, úplatné a na korupci přímo či nepřímo se podílející. K tomuto jednání je nutná jistá bezpáteřnost těchto vysokých úředníků ve státních službách včetně jejich schopnosti měnit barvy ve stylu chameleona. Zdá se, že jsou to opravdu nutné předpoklady pro to, aby mohl být kdokoliv do vysoké funkce vůbec zvolen. Společným jmenovatelem těchto lidí pak povětšinou zůstává, že zatímco do politiky vstupují jako lidé neznámí, ve svém oboru nikterak úspěšní a nepříliš majetní, již po pár měsících ve funkci se jejich životní styl razantně proměňuje. Tedy ve věcích státních zůstává stále vše na místě a ve značném nepořádku, ať už je nahoře Eva nebo Vašek, ale neobyčejně dobře se daří právě těm, kteří sedí vysoko a také všem, kteří jsou v jejich těsné blízkosti. Pád dolů z těchto výšin již téměř není možný, jenom se tu a tam udělá pro klid poddaných nějaká předem dohodnutá personální obměna, přesun, záměna, výměna stráží, přeskupení sil a jede se vesele dál.

Tak se nám před očima podivně rozdělují miliardové a stamilionové státní zakázky psané na míru těm, kteří mají dobré styky, nebo těm, kteří na někoho něco kompromitujícího vědí. Ministři rozkazují svým podřízeným, kdo má vyhrát kterou soutěž, či případně, kdo ji v žádném případě vyhrát nesmí. Kromě jiného také pomáhají různým podnikatelským subjektům, v nichž mají ukryté podíly v podobě hromady akcií a značného vlivu na rozhodování. Pražský magistrát si stamiliony peněz daňových poplatníků klidně vytapetuje i toalety, nebo vysype pár nesmyslných desítek milionů z útesu jménem Olympijské hry. Nejváženější a nejdůležitější pracovní pozicí se stává v našich zeměpisných šířkách lobbista na volné noze. Členové Státní bezpečnosti dodnes zastávají vysoké funkce ve státních institucích, navíc i v těch, které mají chránit bezpečnost naší země.

Prosperují zde pouze desítky lidí a firem vzájemně dobře propojených, neunikne ani myška. Ostatní občané strádají a pokukují po nehorázně předražených spotřebitelských úvěrech, aby si mohli dopřát průměrné životní úrovně. Bohatým podnikatelům se odpouštějí miliardové dluhy v bankách, aby mohli dál nerušeně podnikat. Pokud se do finančních nesnází s dluhem 10.000 korun dostane někdo z „podhradí", nějaký „noname", který zná jenom samé „niemandy", okamžitě mu za dveřmi zvoní exekutor. Manažeři ztrátových státních podniků se válí v milionech a skáčou ze soukromých tryskáčů na zlatých padácích, manažeři prosperujících státních podniků disponují akciemi, které mohou kdykoliv obratem ruky proměnit v desítky milionů korun čistého zisku. Prostě tak...

A normální člověk, kterému se již z toho všeho přestala točit hlava, protože si už zvyknul na ten neskutečný bordel, už ani nezvrací, už ani nekroutí hlavou. Špatně už nám není, ale naštvaných je nás, řekl bych, více než dost a také čím dál, tím víc. Abychom však něco mohli změnit, musíme se nekompromisně chopit štítu v podobě demokracie a meče se jménem svoboda, vzít Pravdu do hrsti a především do úst, vystoupit z pohodlné šedé anonymity a vrhnout se do boje. Až náš bojový pokřik dolehne k uším mocipánů tam nahoře, bude jim věru jasné, že jejich čas se navršil: „Smrt chobotnici!"