Z pece dolů

Globální oteplování si můžeme představit jako pohodlnou civilizační pec. Na peci sedí člověk a stále pod sebou přikládá palivo a pokud nepřikládá sám tak se vždycky někdo najde. Jinak to nemůže ani dopadnout a pec začne pálit. 

Člověku nezbyde nic jiného než z pece seskočit do nepohodlí. Zde začíná Michalův příběh. První kapitolu jsem nazval: Útěk z hladové Prahy.

Michal ležel uprostřed asfaltové cesty. Nemohl se ani pohnout, ale smysly zostřené hladem fungovaly zatím dobře. V hlavě se mu honila jedna otázka, jak se to mohlo stát, že se jeho dosavadní bezvadně fungující svět tak náhle změnil? Jistě hlad a zápal plic ho notně oslabily, ale jak to , že je utečencem ve vlastní zemi? Před pár měsíci měl dobře placenou práci v kanceláři u jedné dobře prosperující firmy, rychlé auto, dítě a hodnou ženu. Vymetal sice s kamarády hospody a rád si s nimi zahýřil, ale nic nenasvědčovalo tomu, že zůstane sám na útěku před hladem a zimou. Byly sice slyšet varovné hlasy, že se blíží katastrofa, kterou může způsobit stále rychleji rostoucí teplota... Zmožen únavou a nemocí ztratil vědomí...

Doktorce, mladé pohledné  blondýnce chyběli  dva uprchlíci  z Prahy. Dělala si starosti protože se měli dostavit na příjem do osmi hodin. Již dávno tu měli být:. Nakonec se rozhodla, že pošle dva chlapce s vozíky, aby prošli těch několik kilometrů cesty do sousední vesnice a podívali se po nich. Poslala by jich víc, ale byli jediní,  co zde na samotě  blízko Drahotova zůstali na noc, ostatní se vrátili do vesnice. Vozikáři, jak se  klukům z vozíky začalo zkráceně říkat, se již chystali ke spánku přece jen již byla půlnoc. 

   Doktorka zaklepala na dveře ložnice.

   ,,Hoši oblečte se budete ty dva nezvěstné muset najít. Počkám na vás venku, tak si pospěšte. 

Z místnosti se ozvalo něco na způsob. ,,No jo už jdeme." Kluci sešli dolů před dům. Vozíky s nosítky měli již připravené.

       ,,Tak kluci dobře poslouchejte. Ti dva nemohou být daleko, maximálně jeden nebo dva kilometry odtud. Budou zřejmě vyčerpaní a spí někde ve škarpě u cesty. Naložte je, ať se děje co se děje a přivezte je sem ke mně.  Pokud je neobjevíte dál než na okraj Černotína nejezděte a okamžitě se vraťte ať o vás nemám starost. Venku se potulují tlupy zdivočelých psů. Jejich majitelé je v dnešní potravinové krizi nemohli uživit a tak je, i přes zákaz, pustili do volné přírody. Myslivci je střílejí kdekoli na ně narazí, ale je jich stále ještě hodně. Nechci vás strašit, ale mohou být velmi nebezpeční, hlavně v noci. Máte na obranu před nimi nějaké zbraně?"

   Jirka nejistě přikývl a ukázal na dva dlouhé klacky s konci seříznutými do špičky, které stáli opřené o zeď budovy. 

  ,,Ráda bych vám zajistila nějaký ozbrojený doprovod. Než bychom někoho teď v noci sehnali mohlo by být již pozdě." Doktorka nechtěla ani domýšlet co všechno by se mohlo těm nezvěstným chudákům stát. ,, Tak kluci hlavně potichu, v otevřené krajině sviťte baterkami minimálně, jen když to bude  nezbytně nutné.. Tak hodně štěstí a brzy se vraťte. S bránou se nezdržujte tu zavřu sama."

Klukům bylo sedmnáct let. Jirka byl o něco mladší, měl blond vlasy a dříve rád jezdil na motorce .Michal byl podsaditější, tmavších vlasů a jeho zálibou bylo sbírání a hromadění věcí, které by se mohly někdy hodit. Nyní oba běželi tichou nocí jako o život ani se moc neohlíželi, jestli nějaká hladová bestie neběží náhodou za nimi. Po zhruba kilometrovém běhu, notně zadýchaní se zastavili. Před nimi se jako vysoká černá stěna tyčil les.

   Jirka zašeptal ,,Nyní budeme muset jít pomalu a svítit baterkami v lese nebude vidět na krok". Pomalu postupovali dolů z kopce temným lesem a svítili na všechno podezřelé. 

   Po chvíli Jirka zašeptal: ,,Tam někdo leží". Jak se přiblížili, zjistili, že zde leží dva. Michal se nejistě zeptal: ,,Co myslíš jsou mrtví, nebo jen spí?"

Na to Jirka odvětil: ,,Hele já to teď nebudu zkoumat, doktorka řekla naložit a co nejdříve přivést!"

Tak je rychle oba naložili, po jednom na svoje vozíky a ujížděli s nimi zpět za doktorkou. Ta je již netrpělivě vyhlížela i když neuplynulo od jejich odchodu víc než půl hodiny. Již z dálky slyšela jak běží po cestě:

,,Zaplať pán bůh, že už jste tady. Vozíky postavte zde a sviťte. Napřed si prohlédnu toho mladšího, jak na tom je. Ten mladý žije, tak ho odneste do stanu." Pak se obrátila k staršímu muži. Zkusila reakci zorniček na světlo a hned poznala, že je mrtvý. Snad již několik hodin. Srdce zřejmě nevydrželo tu nezvyklou námahu.

 Mezi tím se vrátili kluci ze stanu.

   ,,Hoši mám pro vás ještě jednu práci. Myslíte, že byste zvládli ještě teď v noci odvést tady toho nebožtíka do márnice? Tady zůstat nemůže a ve dne mrtvého nemůžeme vést bez rakve přes celou vesnici .Vím, že jste mrtvé již několikrát odváželi z mé ošetřovny."

   Martin, který vycítil  příležitost k prohledávání mrtvého, v lese se mu totiž zdálo, že má v kapse něco těžkého, mohla by to být třeba i pistole a ta by se mohla hodit, tak sebevědomě odpověděl:" Jistě paní doktorko, to zvládneme.

   ,,Kluci tady máte klíče od hřbitova a márnice. Pokud vím, tak nikdo v ní momentálně neleží. Hlavně musíte za sebou pořádně zavírat a zamykat, však víte proč. Ti zatracení psi.. Do vesnice je to kousek, Teď je jedna hodina, tak o půl druhé byste měli být zpátky",

   Po jejich odchodu si na chvíli sedla. Před chvíli poslala dva mladé lidi, skoro děti s nebožtíkem do márnice. Jak se ten svět změnil. Před krizí by zavolala pohřební službu a pro druhého sanitku. V tomhle státě a minimálně v tomto kraji nefungovalo téměř nic. Kremace se neprováděly chybělo palivo na spalování mrtvol. Sanitky jezdily jen k těm nejzávažnějším případům a tak by se dalo pokračovat dále. Doktorka musela řešit situace sama, obzvlášť když nebyl starosta k dispozici. Kdyby měl zesnulý nějaké příbuzné ve vesnici nebo mezi utečenci museli by se postarat o rakev a zajistit obřad a pohřeb. Ten člověk však přišel sám a zřejmě také sám žil v tom velkém městě plném lidí. Žil jak osamělé zvíře a také tak umřel. Sám na cestě bez pomoci. Nyní ho uloží do země bez obřadu a asi i bez truhly. Doktorka si z ničeho dlouhou hlavu nedělala. Má doklady zesnulého, napsala úmrtní list ať se nyní stará starosta. Ještě jednou byla zkontrolovat jediného pacienta, který se stále neprobral z bezvědomí. Právě dobírá druhou posilující infuzi do žíly a zítra se snad probere. Vždyť je ještě tak mladý. Počká ještě na kluky až se vrátí, odpojí infuzi a půjde si lehnout. Byla stále zahloubaná do svých myšlenek a úvah o budoucnosti, že si vůbec neuvědomovala, jaké nebezpečí ji bezprostředně hrozí. Pak náhle zaslechla v zahradě podezřelý šramot a zahlédla podezřelé stíny za plotem zahrady. 

   Mladíci se vydali s nebožtíkem přes celou spící vesnici na hřbitov, který byl až na jejím konci. Jeli krokem, na hřbitov se jim v noci moc nechtělo. 

   Jirka aby přerušil to zlověstné ticho se zeptal: ,, Byl jsi Martine, někdy v noci na hřbitově?“         Martinovi se zrovna nechtělo moc mluvit. Právě přemýšlel, kde bude nejlepší prohledat mrtvého, aby ho náhodou, někdo neviděl z okna domu. Tak jen odsekl:

   ,,Samozřejmě, že ne a už buď zticha.“ Musí ho prohledat. Naposledy mu jeden řemeslník dal čtvrt litru pálenky, pouze za kus měděné trubičky, zřejmě k destilačnímu přístroji. Nyní se náramně hodila na kuráž, protože právě přijeli k hřbitovu. Nabídl Jirkovi a společně ji celou vypili. Nikde nikdo, teď a nebo nikdy.

   ,,Běž odemknout branku, já tady počkám.“ Jak se Jirka otočil začal mrtvého šacovat, rychle nahmatal něco těžkého, tak to ihned strčil do kapsy. Jenže zrovna, když strkal zřejmě pistoli do kapsy, oslnilo je světlo baterky a ozval se silný zvučný hlas:

   ,,Co tady děláte? Doufám, že nejdete krást svíčky na hřbitov?

   Jirka rychle vysvětlil celou situaci a kdo je vlastně poslal. Martin trnul, že si myslivec všiml, co mrtvému provádí, ale zřejmě si ničeho nevšiml. Dokonce jim pomohl uložit mrtvolu na máry.

   Jak odcházeli přidal ještě varování: ,,Hlídám tady po nocích, okolí vesnice a viděl jsem smečku zdivočelých psů. Než jsem stačil vystřelit zmizeli mi z dohledu. Běželi směrem k samotě, kam se budete vracet. Tak se rychle vraťte a dejte si do rána pozor, ať se vám nic nestane. Doufám, že zavíráte bránu na hlavní cestě, nerad bych ty psy naháněl po vesnici.“         Poděkovali a rychle se ubírali za doktorkou. Tam se mezi tím odvíjelo drama. 

    Opustili jsme doktorku právě ve chvíli, kdy se vůdce smečky, velká doga podhrabávala pod plotem do zahrady. Naštěstí půda pod ní byla tvrdá a plná kamení. To dávalo doktorce chvíli času se připravit na útok smečky. Nebyl čas na nějaké dlouhé úvahy co dál. Napřed se chtěla ukrýt do domu, ale pak ji napadlo, že nemůže nechat pacienta ve stanu. Chtěla se ho pokusit přivést k vědomí, dostal i pár facek, ale nic nepomohlo. Sama ho nebyla schopna odnést do bezpečí domu, tak se rozhodla zůstat s ním ve stanu. Vchod zajistila první, nyní hledala něco, čím by se mohla bránit a co by jí pomohlo udržet si psy od těla. Jediné, co našla byl stojan na infuzní nádoby u Michalovi postele.  

    Doga hrabala vytrvale a stále stejným tempem svými velkými drápy v tvrdé půdě s vidinou čerstvého masa. Smečka již dlouho nic nežrala, naposledy ulovila divočáka. Boj s ním byl pro psy boj na život a na smrt. Nejeden pes přišel k ošklivým šrámům od jeho nebezpečných velkých tesáků. Nyní je však všechny trápil ukrutný hlad. K vesnici se přiblížit neodvážili, myslivci na ně číhali a pár jich již poznalo jaké je to mít olovo v kožichu. Tady na samotě to však bylo jiné, pach zbytků jídla se jim vkrádal do nozder a pohaněl je k většímu chvatu.  

    Najednou doktorka uslyšela kroky a vrzání otevírající brány. Pomyslela si posila v poslední chvíli.

    Nahlas ovšem zakřičela:,, Vezměte si klacky a rychle za mnou do stanu. Všude kolem jsou psi!“ A pomyslela si snad ještě nejsou uvnitř zahrady.

    Jirka celý roztřesený nemohl rychle otevřít zip od stanu, už téměř cítil ostré tesáky zarývající se do jeho nohy. Najednou však byli oba hoši v pořádku ve stanu.

   ,,Konečně jste tady!“ Vykřikla zjevně vyděšená doktorka.

    Společně nyní poslouchali podezřelé zvuky, které se zesilovali, jak se psi blížili. Najednou se pod stanovou plachtou objevila obrovská hlava psa, který se rychle začal soukat dovnitř stanu. Párkrát ho Jirka udeřil do hlavy, ale to psa jen více rozzuřilo.

   ,,To je náš konec. Zaječela doktorka.

   Najednou se ke psu, který se zrovna chystal ke skoku, přiblížil Martin se zbraní v ruce. Zamířil na hlavu a nyní se ozval výstřel a pes se svalil k zemi. Najednou byl všude klid a napěti, které by se ještě před chvíli dalo ve stanu krájet, povolilo. Martin si musel sednout na postel jak se mu třásly nohy. Vůbec si nedovedl představit co by se stalo, kdyby pistole selhala nebo kdyby se netrefil. Na druhou ránu by zřejmě nebyl čas.

   Doktorka si sedla k němu na postel a vděčně ho objala: ,,Ty jsi nás všechny zachránil. Děkuji!“

    Jirka se přiblížil ke psu a dloubl ho do žeber: ,,Myslíte, že je po něm?

   Ostatní psi se zřejmě rozutekli.

   Najednou se ozval z dálky ještě jeden výstřel. Rána z pistole probudila spícího myslivce, který měl hlídat samotu z posedu.

   ,,Ten to pěkně slízne až to řeknu  starostovi, jak nás hlídal.“

   Společnými silami pak přestěhovali nemocného do domu, kterého ani výstřel neprobral k vědomí. V bezpečí domu se snažili usnout, ale plni adrenalinových zážitků usnuli až nad ránem.  

   Nosiči jídla, kteří první přišli na samotu, zde nikoho nemohli najít. Jen ve stanu objevili mrtvou obrovskou bestii. Jídlo nechali ve stanu, na vozík naložili psa a pospíchali nahlásit starostovi co objevili. Ten měl najednou obavy co se tam v noci stalo. Nakonec se tam jel na kole podívat, s lidmi, kteří měli stan zbourat a přivést do vesnice. Vše se vysvětlilo až když objevili žebřík a vylezli po něm podívali se do podkrovní místnosti, kde všichni naštěstí spali. Zřejmě prožili divokou noc...

   Starosta rozhodl, aby je nechali vyspat. Později jim jistě všechno vysvětlí. Zatím měli plné ruce práce s odklízením všeho materiálu, který včera používali při zdravotní prohlídce, zápisu a příjmu uprchlíků z Prahy.