Z pece dolů 5

Nikdo nevěřil nikomu. Každá rodina si donesla vlastní kastrůlek s bramborami a pokličkou. Ten si důkladně omotali drátem. Teprve takto zajištěné brambory vařili ve velkém hrnci. Jedině tak měli jistotu, že je nikdo neošidí.

    Petr 

    Michal jednou při cestě na snídani oslovil Petra Radu. Třicátníka sportovní postavy, který bydlel na zahradě ve svém obytném automobilu. Hlavně ho zajímalo, jak přišel k tomu luxusnímu bydlení.  

    Tak v neděli v devět zaklepej u mě a já ti budu vyprávět o své dramatické cestě sem do vsi.  Doufám. že přineseš nějaké dobré pití.” 

     Ve vesnici se hned tak něco neutajilo a bylo veřejným tajemstvím, že Pepa je šikovný kořalečník a já jeho pravá ruka.  

    Tak jsem v sobotu požádal Pepu, o flašku rybízového vína. Pepa ani nechtěl vědět k jakému účelu. Byl si dobře vědom toho, že ty jeho vína moc nemusím.  

    V neděli jsem zaklepal a ukázal flašku. 

     „Doufám, že máš s sebou mobil, abych ti ho mohl dobít!“  

    Vůbec mě nenapadlo, že Petr má tuto možnost. Mobil jsem naštěstí měl u sebe. Hlavně jsem se bál, že mi ho někdo ukradne. Tak jsem náhodou objevil tajný zdroj elektřiny. Stačila mi k tomu jedna láhev.  

     „Pokud jsi přišel kritizovat pobyt zde, třeba to, proč nás místní nechtějí pustit do centra nebo proč nám dávají tu nejhorší práci. Jsi na špatné adrese. Je neděle a já si od těch problémů tady chci odpočinout. Odpoledne se hraje na hřišti fotbal. Ukážeme těm vesnickým buranům, jak se má hrát. Přijdou tam i ženské. To tvoje víno by je mohlo dostat do nálady, aby byly přítulnější. Jdeš také? 

    Přikývl jsem. 

    „Pepa chce vrátit láhev zpátky, tak si to víno někam přelej. Přišel jsem hlavně proto, abych se dozvěděl něco z tvého života v Praze.“ Zmínil jsem se mu o svém plánu napsat, o této někdy až absurdní době, knihu.  

    Petr potěšen tímto mým přiznáním, začal vzpomínat dost podrobně a zeširoka. 

    Nerad si připomínám ty hladové a mrazivé měsíce, ale byly zde i světlejší momenty. Hodně nám v tu dobu pomohla jedna důchodkyně ze staré zástavby. Máma se s ní již delší dobu znala a starala se o ni. Po čase jí nabídla, že jí pomůže přestěhovat do domova důchodců, které začaly vznikat v sousedství nemocnice v Motole. 

     Po přestěhování paní do domova jsme s ní sepsali nájemní smlouvu a mohli se nastěhovat a hlavně topit a vařit. Za to jsme měli také domek hlídat. Pár týdnů to fungovalo docela dobře i když jsme čas od času museli odhánět zloděje. Topili jsme jen v noci a okna jsme dokonale zatemnili. Byla to zlá doba. Lidé se nějak dozvěděli o našem nadstandartním bydlení. Najednou nám někdo kameny rozbil okna a začali nám posílat výhrůžné anonymy. My věděli, že se budeme muset vrátit do našeho studeného bytu. Naštěstí už byl konec února. Hned zítřejší ráno jsme na vozíku přestěhovali všechny cennější věci. Hlavně nábytek, kamna a tu trochu palivového dřeva, které jsme neztopili.  

     Začátkem března táta zavedl rituál na zpříjemnění našeho života v paneláku. Brzy ráno jsme vynesli kamna na střechu v našem domě a dřevo na zátop. Máma již měla připravené brambory v hrnci. Vařili jsme brambory a zároveň se kochali výhledy na Prahu. Při dobré viditelnosti jsme dohlédli až k Českému středohoří, které se v průzračném ranním vzduchu bleděmodře rýsovalo na severu.  

    Po pár dnech většina obyvatel paneláku přišla na naše tajemství a chtěli se přidat k našemu vaření. Táta nic nenamítal. Někdo sehnal velký hrnec snad ze školní kuchyně. Byl zde však jeden velký problém, nedostatek paliva. Sousedé si však i s tím věděli rady. Jak přibývalo na střeše dřeva, tak mizel náš pronajatý domek téměř před očima. Nedokázali jsme tomu zabránit. Zoufalí lidé totiž dělali zoufalé věci. Nakonec z domku zbyly jen obvodové zdi.

    Tak se začalo vařit pro celý panelák. Nikdo nevěřil nikomu. Každá rodina si donesla vlastní označený kastrůlek s pokličkou. Ten si pak důkladně omotali drátem. Teprve takto zajištěné brambory vařily ve velkém hrnci. Tak měli jistotu, že je nikdo neošidí. Brambory byly samozřejmě na příděl. 

   Začátkem dubna přišel den, kdy jsme byli donuceni jako většina ostatních, opustit své domovy a odejít na venkov. Málokdo měl v tuto dobu pojízdný elektromobil. Elektřina byla pro obyčejné lidi absolutně nedostupná. Moje obytné auto se nabíjelo ze solárního panelu umístěného na střeše.  Musel jsem panel dokonale zamaskovat, jinak bych o něj už dávno přišel. Panely se kradly a také je zabavovaly úřady. Nejtěžší bylo, získat povolení k cestě do Drahotova. Na úřadě k němu pomohl litr dobré slivovice ze starých dobrých časů.  

    Jet autem bylo riskantní, ale museli jsme to zkusit. Tehdy jsem si naivně představoval, že budu dělat, v obci kam míříme, řidiče nebo taxikáře. Vydali jsme se autem do Drahotova po Pražském okruhu. Však tu cestu také znáš. Jinudy jsme jet ani nemohli. Obyvatelé vesnic okolo Prahy si prosadili zákaz průchodu obcemi. Na polích se totiž rozmohly krádeže. Naštěstí tahle trasa Adéle, jak jsem říkal svému autu, dokonale vyhovovala. Vedla po rovině nebo z kopce. Byli jsme jediní, co jeli autem. Brzy jsme dorazili do Černotína. Zde mi policajti dvakrát kontrolovali můj cesťák, dokonce volali na dotyčný úřad, aby si ověřili jeho pravost. Naštěstí jsem měl všechno v pořádku. V Černotíně nás čekala nejtěžší etapa, cesta do kopce. Byl jsem si téměř jistý, že Adéla do kopce vyjede. Baterie byly totiž ještě z třetiny nabité. Byl jsem však netrpělivý a chtěl jsem mít auto v bezpečí zaparkované.  

    Otec ucítil vůni řeky a chtěl si užít poslední chvíle svobody u vody. Tátu voda magicky přitahovala a rád by si i zachytal. To byl však v dnešní době problém. Úřady si dělali monopol na chytání ryb a povolenku dostali jen místní prominenti. Porybných se zde rojilo jako much.  Zastavili jsme na parkovišti u vody. Otec chtěl jít až k řece a poslouchat šum tekoucí vody.  

    Mámu jsem naštěstí přesvědčil ať zůstane u auta. Vzali jsme si, každý jednu studenou vařenou bramboru, kterou jsme si pomalu vychutnávali.    

     Najednou se začali kolem naší dodávky srocovat lidé. Zpočátku se zdálo, že jsou to čumilové, kteří měli jen hloupé a otravné otázky, jako například: „Kde jsem vzal elektřinu? Kdo vám dovolil sem jet, když je zákaz soukromých cest?“ Lidí se zbíhalo čím dál víc. Tak jsem mámě řekl ať se raději schová do auta a zamkl dveře.  Otec byl však stále někde u vody a od parkoviště na něho nebylo vidět, abych ho zavolal zpět. Situace se totiž začala rychle změnit. Naštěstí táta zaslechl z parkoviště nějaký hluk a přišel se podívat co se děje. Tak jsem na něj zavolal a zuřivě mával ať přijde, abychom mohli odjet. Samozřejmě pokud nás ten dav nechá. Jakmile si otec nastoupil a já se pomalu rozjížděl, začaly se ozývat rány. To nám lidé bouchali pěstmi do kapoty auta. Zřejmě zuřili, že nemohou jet s námi, nebo co já vím. Naštěstí nedošlo na házení kamenů. To by Adéla a možná i my ve zdraví nepřežili.  

    Po tomto zážitku, jsem si připadal jako jeden z těch slavných cestovatelů, kteří se odvážili mezi divochy. Další cesta se obešla bez incidentů a problémů. V Drahotově se naštěstí na nic neptali. Dokonce mi dovolili zaparkovat auto na zahradě.”  

    Nechtěl jsem Petra přerušovat při jeho vyprávění. Teprve když skončil jsem se zeptal: „Nevíš proč úřady zabavovali ty solární panely?” 

    „Myslím, že chtěli vytvořit nové centrum podobné jako stojí tady. Pokud vím stejně se jim to nepovedlo, prý jim chyběli zdroje. Podle mě radním chyběl hlavně zdravý selský rozum.” 

    „Nevíš, co je v Česku nového? Máš přece v autě rádio.” 

    „Myslím, že všechny to náhle sucho zaskočilo. Teď v parlamentu připravují nějaké nové zákony.” 

    „Jo nové zákony, ty nám určitě v naší situaci pomůžou.” 

    „Ne vážně. Mělo by se jednat o nové zákony o půdě, o vodě a o energiích. Prý to alespoň částečně normalizuje situaci...” 

    „Tak nevím třeba konečně vymyslí něco chytrého...” Poděkoval jsem Petrovi za zajímavé povídání. Slíbil mu, že určitě jeho příběh zveřejním až se doba zlepší. Zatím to tak ani z daleka nevypadalo. Ne se zrovna optimistickou předpovědí jsme se rozloučili. 

     Michal si opatrně v jedné ruce, jako vzácnou trofej, nesl mobil s nabitými bateriemi. Ve druhé ještě opatrněji držel prázdnou láhev. Pepa mu totiž pohrozil, že pokud ji v pondělí nedonese, nemusí se do práce ani vracet. Také mu k tomu divnému příkazu podal vysvětlení. Doba obalů na jedno použití skončila na začátku krize. Dnes je velmi těžké a drahé tyto skleněné láhve sehnat.  

     V pondělí Michal položil na stůl půjčenou láhev.  

    Pepa ho pochválil: „Věděl jsem, že je na tebe spolehnutí, kdybys láhev nedonesl, tak bych tě poslal hledat jinou na starou skládku. Ne v pracovní době, ale v neděli. Buď rád, že o příští neděli můžeš jít na rande s tou hezkou holkou se kterou jsem tě viděl na hřišti. Chodíš s ní ne? Takže se sklem opatrně, a hlavně nic nerozbít.”  

    Michal si pomyslel proč Pepa dělá takovou aféru z lahve, která se neztratila ani nerozbila. Přitom ještě loni se tyto láhve vyhazovaly do kontejnerů po milionech... 

   O tom, jak je obtížné dopravit do Drahotova zásoby a vůbec cokoli, se měl dozvědět již příští týden.