Na nádraží stojí vlak. Fantazie lidí začala pracovat naplno. Vagóny plné jídla a my se tady krmíme nechutnými plesnivými bramborami. Nespokojení lidé potřebovali vybít mnoho měsíců hromadící napětí. Tak začala bitka.
Druhé Vánoce.
Koncem dubna měla dorazit první dodávka solárních panelů a jiného objednaného zboží. Dokonce prý přivezou vajíčka a masové konzervy. Pytle s hrachem a fazolemi přivezou určitě, abychom dostali i nějaké bílkoviny. Místní se těšili jako děti a brzy jejich radost a nadšení nakazilo i Pražáky.
Zboží se objednávalo přímo od výrobců nebo z velkoobchodu. Spolu s vratnými obaly to výrazně snižovalo cenu. Nemusím připomínat, že za těchto podmínek většina obchodů, ale i supermarketů zkrachovala.
Mělo přijet pět železničních vagónů. Bohužel ne do Drahotova, ale do nejbližší železniční stanice Černotína. Možná i sto tun zboží, které se bude muset urychleně ručně vyložit a potom ještě tentýž den odvézt do našeho skladu. Někdo spočítal, že budou potřebovat na sto vozíků a několik stovek lidí.
Ve vesnici se již dlouho dopředu před očekávaným příjezdem vagonů začaly hledat vozíky, nejen v Drahotově ale i v blízkém okolí. Nakonec sehnali pouze polovinu.
Nákladní dvoukolové přívěsy za osobní auta se jevily jako nejlepší varianta. Ty také mohly uvést až půl tuny. Musely se ovšem přizpůsobit pro tahání a tlačení lidmi. Připevňovaly se k nim vyšší postranice a popruhy. Pro snazší udržení rovnováhy bylo nutné umístit na oj ještě jedno řiditelné kolečko. V celé vesnici se začala tyto kolečka shánět. Nakonec je vymontovali z nákupních vozíků. Bylo to sice provizorní, ale nejjednodušší řešení.
Předposlední den dubna přišlo avízo, zítra ráno přijedou vagóny. Celá vesnice prováděla poslední přípravy, dohušťovaly se pneumatiky a dokončovaly poslední detaily akce v horečnatém chvatu.
Také Michal se měl zúčastnit odvozu zboží, a to s vozíkem z jejich dílny. Pepa ho již den předem poslal do skladu pro obaly. Skladník mu však sdělil, že všechny obaly již vzali kluci před ním. Zbyly jen dva malé pětilitrové kanystry, tak je naložil a byl připravený na zítřejší cestu k vlaku.
Brzy ráno, dříve než obvykle, se při snídani sešel s jeho novým mladým pomocníkem Pavlem. Ještě než se rozednělo byli už na cestě. Hned za vsí si Pavel sedl do vozíku a Michal ho vezl z kopce.
Pavel se přímo rozzářil: „To je pohoda, jídlo výborné, svoboda, a ještě dostaneme možná zaplaceno nějaké ty Drahoše.” Což byly místní komunitní peníze.
„K dokonalosti nám chybí jen orosený půllitr piva.“
„Pivo zatím není, ale před několika měsíci přijel i s minipivovarem nějaký chlápek z Prahy a snaží se ho dole pod hospodou zprovoznit. Pokud bude dost elektřiny bude i pivo a prý špičkové kvality. No páni ještě, že jsme skončili zde.“
„Nechci ti kazit radost, ale toho piva bude málo. Není totiž dost chmelu na jeho uvaření. Snad se to ale časem podaří vyřešit.“
V Černotíně občané právě dojídali snídani v jídelně, vytvořené z místního supermarketu.
Najednou do ní přiběhl udýchaný chlapec. Sotva nabral dech vykřikl: „Na nádraží stojí vagóny! Nějací lidé je budou zřejmě vykládat!“
Tato novina se po jídelně roznesla rychlostí blesku. Fantazie lidí začala pracovat naplno. Vagóny plné jídla a my se tady krmíme nechutnými plesnivými bramborami!
Pak si lidé už na cestě k vagónům, začali klást otázku. „Jak to, že nás nikdo neinformoval?“
V čele naštvaného a nespokojeného davu téměř běžel Hugo. Známý raubíř, hromotluk a rváč ze stadionů a hospod. Dnes ráno vycítil svou příležitost, když spěchal v čele ostatních. Pořádně to těm protekčním frajírkům z Drahotova nandáme. Kdo jiný by si nechal přivést ty vagóny než oni, pomyslel si.
Došli až na nástupiště, ovšem k vagónům se nedostali. Cestu jim zatarasila hradba vozíků postavených a svázaných k sobě. Za ní stálo několik desítek lidí z Drahotova evidentně rozhodnutých se bránit.
Někdo je varoval šmejdy, zabručel si spíše pro sebe Hugo. Po chvíli otálení zakřičel na dav za sebou: „Přece zde nebudeme jen tak civět, jak se ti parchanti pakuji žrádlem!“
Za hradbou vozíků se ozval předák: „Lidi neblázněte, žádné jídlo nám nedovezli. Ve vagónech májí být solární panely a drogistické zboží.“
Opět se ozval Hugo: „To ti tak budeme akorát věřit ty žvanile! Lidi na ně! Přesvědčíme se sami! Přece se nechcete stále krmit jen tím svinstvem co nám tady dávají! Na ně!
Nespokojení lidé potřebovali vybít mnoho měsíců hromadící napětí, a tak začala bitka.
Hugo byl ve svém živlu a rozdával rány hlava nehlava.
Hradba z vozíků však stále odolávala, i když se pod převahou útočníků silně prohnula. Vozíky byly totiž spojeny pevnými popruhy určenými k připevňování nákladů.
Pouze jedno okno v nádražní budově nevydrželo náporu. Rozlícený dav začal rozbíjet a rabovat věci, které již zde byly vyloženy. Stačilo málo a útočníci by vnikli na perón a dostali by se do zad obráncům.
Naštěstí v poslední chvíli dorazily posily z okolních vesnic a ty místní raubíře zahnaly.
Michal rozrušený z boje se začal pomalu uklidňovat a přehrávat si v hlavě rozhodující momenty boje: „Pavle, nejhorší situace nastala, když ti ten hromotluk chytil násadu, kterou jsi odrážel útočníky. Jistě by tě i s ní přetáhl za vozíky! Naštěstí jsem ho praštil holí po těch jeho pařátech až ji pustil. Někdo ti také dal pěstí pod oko. Vidíš na něj? Za pár dní ti otok splaskne, alespoň teď vypadáš jako hrdina.”
Starosta, který přivedl posily si pomyslel, první kolo jsme vyhráli, ale stejně z toho všeho nemám dobrý pocit.
Přiběhl k němu jeden předák a hlásí: „Starosto propíchli nám většinu pneumatik od přívěsů. A aby toho nebylo málo, strojvůdce vlaku je velmi naštvaný z toho, co se tady stalo a chce okamžitě odjet.“
„Vrať se za ním, ať chvíli posečká. My budeme muset rychle něco vymyslet!”
Naštěstí si černotínský starosta, který byl také přítomen rozhovoru s předákem věděl rady: „Pošleme vlak do bývalé vápenky. Jsou tam sklady, kde budete moci uschovat zboží. Objekt se dá dobře hlídat a do Drahotova nemusíte přes naši obec. Při cestě je také pneuservis tam vám s těmi pneumatikami jistě někdo pomůže.“
Všichni souhlasili s tímto nápadem a ihned ho začali realizovat. Počkali až vlak odjede. Za posměšků místních se s prázdnými vozíky a přívěsy přemístili k pneuservisu. Většina lidí se vydala do cementárny vykládat vlak.
Starosta se stále nemohl vzpamatovat ze škod co mu místní napáchali. Co jsou to jen za lidi! Vždyť jsme měli všechno tak dobře naplánováno. Ne nadarmo se o tomto černotínském údolí říkalo, že je nešťastné. Hlavně proto, že se zde lidé soustředili pouze na vydělávaní peněz. Úrodná pole se zastavěla a zabetonovala. Na velké ploše také vybagrovali jezero pro rekreační sporty. V dnešní době však, kde není úrodná půda není možný ani život. Náprava bude složitá, přitom třeba k výrobě energie zde mají mnohem lepší podmínky než my. Dávno si mohli postavit na řece malé vodní elektrárny, a hlavně měli mnohem víc prostředků k vytvoření soběstačnosti.
Vápenka bylo ponurá, šedá továrna postavená na místě bývalého lomu.
Zboží bylo urychleně vyloženo a zamčeno ve skladu a bude se celou noc hlídat. Desítkám lidí sem již pro tuto příležitost dovezli z Drahotova spacáky. Přívěsy s opravenými pneumatikami přivezli až k večeru. Po tmě se nic stěhovat nebude.
Lidé ze sousedních vesnic se vrátili domů, ale slíbili, že jim zítra přijdou pomoci. Přivezou i nějaké přívěsy. Na vlastní oči viděli, jak složitý je to logistický problém. Doufali, že až jim přivezou ve vagónech zboží, ostatní jim přijdou také na pomoc. Což se v dnešní době bralo jako samozřejmost.
Zboží nakonec převezli již bez problémů do Drahotova.
