Z pece dolů 3

   Druhá kapitola: Z úředníka dělníkem 

    Manuální práci si Michal stejně jako většina příchozích nedovedl vůbec představit. Byla něčím velmi vzdáleným. Lidi v továrně viděli snad jen v televizi. Práce na venkově jim byla úplně cizí. Co zde proboha můžou dělat, snad ne utírat kravám zadky! Po týdnu velmi primitivního života a primitivní hygieny, se pomalu připravovali na nejhorší. Již zde v domě nebylo na co si sednout a na čem si uvařit kafíčko.  

     Hned po příchodu na ubytovnu si lidé z kanceláří pověsili na ramínka své obleky,  a umístili je na okenní žaluzie.  

    Nyní nastal ten den, kdy si je mohli obléct a společně v nich zamířit na snídani. Vzorně oblečeni s naleštěnými lakýrkami si vykračovali jako do kanceláří. Věřili, nebo možná chtěli věřit tomu, že každý hned pozná, jací jsou inteligenti a nabídne jim práci v kanceláři, na kterou byli zvyklí. Málo komu se to bohužel podařilo. Práce v kanceláři bylo málo a ta co byla, byla již obsazena starousedlíky.   

     Na nové pracovníky zbyla práce na poli nebo v zahradách. To však byla práce pro ženy.  

     Pro muže čekalo ve vesnici čistění starých septiků. Ty se musely vyčistit před tím, než se do nich umístila nepropustná vložka se spodním výpustným otvorem a ventilem. Ještě před tím se musel pro tuto výpust vysekat v betonu otvor kladivem a majzlíkem. Tuto těžkou práci nikdo nechtěl  dělat a tak každý dostal za úkol vysekat jednu díru. Všechno se to dělalo pro zavlažování pomocí gravitace. Dešťová voda se jímala do starých septiků a když bylo potřeba zavlažovat záhony, stačilo otevřít ventil.  

     Nejvíc lidí bylo zaměstnáno při zakopávání zavodňovacích trubek. Budování jezírek a rybníků. Bez mechanizace se vše kopalo ručně jen za pomocí lopat, krumpáčů a koleček.  

    Další práce byla opět velmi těžká, a to v blízkém kamenolomu. Těžba stavebního kamene do základů budov a na budování dalších sklepů určených k uchovávání potravin. Beton se přestal používat, protože při jeho výrobě bylo potřeba velké množství energie...  

    Trochu jsem předběhl události. Noví pracovníci šli do jídelny, tedy do centra s tím, že se tam nasnídají. Místní však měli jiné plány. Došli pouze k bráně a dál je hlídači nepustili. Do centra mohli pouze děti, ty se najedí v školní jídelně. Ostatní museli pokračovat k staré bytovce cestou kolem centra. Tam na bývalém parkovišti vám bude vydáváno jídlo. Také vás tam již čeká i starosta. Nikdo jim nic víc neřekl, a tak rozmrzele pokračovali dál. Po několika stovkách metrů došli na zmíněné parkoviště. Jako jídelna pro šest stovek lidí to tady rozhodně nevypadalo! Parkoviště mělo rozměry přibližně deset krát třicet metrů. Nacházelo se zde patnáct dlouhých stolů po celé šířce asfaltu.  Pokud se při jídle hodně natlačí k sobě vejde se zde maximálně tři stovky lidí.   

    Starosta je opravdu čekal a ihned začal výdej jídla: „Doufám, že máte všichni ešusy, jídlo se bude vydávat na zastávce. Utvořte čtyři řady, ať nám to rychle odsýpá. Pro ty, kteří nenajdou místo u těchto stolů tak další jsou na druhém menším parkovišti u obchodu ve dvou vojenských stanech. Bohužel větší rovný prostor jsme nenašli. Ještě jsou zde také nějaké lavice bez stolů. Nebo si provizorně sedněte na obrubník. Hlavně byste si měli dávat pozor na své luxusní obleky. Po jídle vám sdělím některé důležité informace o tom, proč jste tady a co od vás čekáme. Měli byste se pak shromáždit co možná nejblíž mému pultu, abyste dobře slyšeli.  

    Po snídani, kterou byla obvyklá řídká polévka a chléb, společnými silami odstranili stoly a lavice bokem. Poté se všichni postavili na parkoviště co nejblíže pultu.  

    Starosta poprosil o klid: „Jsem starosta obce a oficiálně vás vítám v novém domově. Chtěl bych vás stručně seznámit s tím co se dělo v naší obci v době loňského sucha a jak jsme se s ním vypořádali. 

      Pokud bychom se dlouhodobě nepřipravovali na sucho, byli bychom na tom mnohem hůře. Vybudovali jsme několik velkých a množství malých rybníků, nejen ve vsi, ale i na poli a v lese. Do nich jsme svedli veškerou dešťovou vodu, jakou jsme byli schopni. Ještě nám zbývá propojit celou soustavu v jeden celek zavodňovacími a odvodňovacími kanály. V nejvyšším místě katastru obce jsme zhotovili velkou zavlažovací nádrž. Dvě nákladní auta s cisternami vozila z rybníků dole v obci vodu nahoru do nádrže. Pomocí nových zavlažovacích systémů jsme kropili v noci pole.  

    Tenkrát bylo ještě dost nafty pro nákladní auta a jiné zemědělské stroje. Tak se stalo, že naše obec zachránila i přes hrozné sucho většinu úrody. Sice jsme přežili suchý rok, ale po něm následovala globální energetická krize, která trvá prakticky dodnes.  

     Nejtěžší však bylo přežití zimy. Tři měsíce jsme se tísnili ve třídách, na chodbách školy a ve dvou bytovkách. Pomohli nám patrové postele. Přes zimu jsme se také předzásobili trámy a fošnami. Ty jsme vyrobily pomocí rámové pily- 

     Energii jsme získali ze sousední vesnice, tam totiž mají malou vodní elektrárnu. Dohodli jsme se, že se budeme s nimi dělit o řezivo napůl. V současné době rozšiřujeme a stavíme nové střechy, dokonce tam kde to jde spojujeme jednotlivé domy pod jednu střechu. Nic nesmí bránit maximálnímu pokrytí obce solárními panely. Pět set metrů čtverečních v celku je minimum pro to, aby přijela firma zajišťující instalaci fotovoltaiky. Všechno nyní pokračuje v horečnatém úsilí, abychom měli dost energie pro podzimní mechanizovanou sklizeň, jinak budete muset vyfasovat kosy a cepy... To však zatím nehrozí.  

     Časem bychom vám rádi zajistili lepší bydlení, to však nebude hned, protože máme důležitější úkoly. Jistě chybí nám třeba zelenina do polévek, proto nacházíte v polévce třeba kopřivy nebo pampelišky, ale i to společně vyřešíme. Nyní vám přeji všechno nejlepší a mnoho úspěchů v nové práci.  

     Ještě k organizaci dnešního dne. Na nástěnce za mnou je seznam vás všech rozdělený do pracovních skupin většinou po třiceti. Máte na něm také jméno vašeho mistra. Ti stojí zde za mnou, každý drží tabulku se svým jménem, tak se jim přihlaste a oni vám již řeknou co budete dělat. Děkuji za pozornost, jsou nějaké dotazy?“  

    Nikdo nenašel odvahu se na něco zeptat, místo toho se ozval potlesk. To starosta opravdu nečekal a docela ho to potěšilo. Naštěstí si nováčci ještě nedovedli dost dobře představit co je v příštích dnech čeká. 

   Michal byl formálně přidělen k mistrovi Novákovi, a to jen pro to, aby ho Pepa snadněji našel. Ten se brzy ohlásil.  

    Vyvolal si mne z hloučku a jen řekl: „Pojď se mnou.“ Tak jsme se poprvé setkali a šli spolu do Pepovi dílny.  

    Nešli daleko. Jeho nové pracoviště bylo v bývalé samoobsluze, pár kroků od staré bytovky. 

     Ještě, než vešli se Pepa zeptal: „Máš montérky? K tomu abys mi dělal pomocníka je budeš potřebovat.”  

     Michal pouze zavrtěl hlavou.  

     „Tak si pro ně zajdeš do sklepa v bytovce”, tam tím vchodem a ukázal na boční vchod, kde se již tvořil hlouček lidí. „Skladníkovi řekneš, že tě posílá Pepa a on se o tebe postará.“  

     Před vchodem do skladu bylo již plno. Úředníci zřejmě montérky stejně jako on na nic nepotřebovali, tak si je přišli nafasovat. Napadlo ho nenápadně se protlačit k okénku, nikdo nic nenamítal, nikdo asi také nebyl na práci v montérkách zvědavý.  

   Před okénkem skladu jen řekl: „Posílá mě Pepa.“ 

    A začali se dít věci. 

    Starší prošedivělý pan okamžitě zareagoval: „Hoši netlačte se a uvolněte místo tomu mladému džentlmenovi od Pepi.“  

   Otevřel pak dveře a pustil mě do skladu. Zavřel dveře a zatáhl záclonku aby sem nikdo nečuměl.  

   ,,Tak jak se má Pepa, již jsem ho dlouho neviděl“ a aniž čekal na odpověď pokračoval: ,,Tak co si bude mladý pán přát?  

   „Mám s panem Pepou pracovat, posílá mě pro montérky.“ Pan Olda, mi pomohl vybrat pracovní oblečení a ještě jsem musel na odchodu pozdravovat. Hádejte koho.  

    Časem si Michal všiml, že stačilo říct, posílá mě Pepa a všude mu rádi ve všem vyhověli, časem také zjistil proč.  

   V nových montérkách, do kterých se raději převlékl ještě ve skladu pracovních pomůcek, vypadal jako hadr na holi. Všechno na něm, vlálo jak byl hubený. Vykračoval si i v nových pracovních botách na nové pracoviště. 

    Pepa byl štíhlý padesátník s červeným obličejem a mozolnatými rukami, většinou toho moc nenamluvil, když uviděl Michala v montérkách, prohlídl si ho a řekl: „Toto je ode dneška tvoje pracoviště, je to klempířská dílna a sklad zároveň, budeš tady uklízet, tedy zametat, hlavně odřezky plechů házet do sudu na železný odpad. Hlavně ale budeme pracovat na střechách. Vyměňovat staré okapy za větší, které poberou více vody. Při těch průtržích mračen, které občas přijdou již ty staré nestačí všechnu vodu svádět do jímek."  

    „Další naše pracoviště je v suterénu, tam se všechno točí kolem zpracování ovoce, je tam drtička a lis na výrobu moštů. Tam však dělat zatím nebudeme, protože ještě není sezóna. Nyní zameť dílnu, koště je támhle,“ ukázal do rohu místnosti."  

    Chvíli jsem zápasil s koštětem. 

    Pak se všechno najednou změnilo, tedy Pepův pohled na mě. ,,Jak tě vidím, z tebe zřejmě dělníka nikdy neudělám. Hlavně tady na nic moc nesahej, jen když ti řeknu. Tohle bude tvůj hrnek. Nyní okoštujeme něco dobrého.“ Pak nalil mě i sobě do hrnků červený nápoj, o kterém si myslel, že je to mošt, ale nebyl. Bylo to rybízové víno. Nebylo to víno z vinárny, na které byl z dřívějška zvyklý, ale po dlouhé době, kdy pil jen vodu z cisteren dovážených před jeho činžák, chutnalo všechno báječně. Bylo notně přeslazené, ale jinak se vyrobit, než za pomocí velké dávky cukru nedalo. 

    Nejhorší bylo, že mu rychle stouplo do hlavy, když to viděl Pepa, povídá: „Ty toho moc nesneseš. Tak pojď se mnou.“ Zavedl pak Michala do kamrlíku, kde měl postel. „Tady si lehni, já mám ještě nějakou práci, na oběd tě vzbudím. Nikomu neotvírej a dělej jako že tu nejsme. Hlavně nikomu neříkej, co jsi tady pil a viděl. Jinak tě vyhodím a půjdeš makat na stavbu, do lesa nebo na pole!“ Pak odešel a zamkl za sebou.” 

     Michal měl nyní čas se rozhlédnout po tmavé místnosti to, co uviděl ho ohromilo kolem jedné stěny stály padesátilitrové demižóny zřejmě jablečného vína. Tak zde na suchu nezůstanu, spokojeně se zavrtal do polštáře a usnul.  

     Pepa ho probudil až pozdě odpoledne. „Trochu jsem se zdržel, ale oběd jsem ti donesl. Není to taková šlichta, jako vaří vám. Tohle je jídlo přímo od solárních baronů, z jejich jídelny, jsou mi dost zavázáni… Tak se do toho pusť.“ 

    Na stole stál jídelní obědový nosič, už když k němu přičichl, vonělo jídlo báječně. Jaké bylo Michalovo překvapení, když v jednom kastrolku našel knedlo vepřo zelo i s kouskem masa. 

    Pepa, když viděl jeho úžas povídá: „To je z toho zvířete, které se tě před týdnem pokusilo sežrat, to víš jsme malá vesnice, tady se nic neutají.”  

    „S chutí se pustil do jídla a vůbec mu nevadilo, že jí poprvé v životě maso ze psa.  

     „Moc si ovšem na takové lahůdky nezvykej, to jídlo jsem ti donesl, jen na přivítanou v nové práci, hodně však bude také záležet, jak budu s tebou spokojený.“ 

    Dny v novém působišti rychle utíkali, hlavně od půli června, kdy začali lidé vozit ovoce, a to nejen z vesnice, ale i z širokého okolí. Točil klikou šrotovacího stroje, pomáhal lisovat šťávu a vybíral desátky. To znamená, že desetina šťávy připadla moštárně. Tady byl zdroj Pepových demižonů obzvlášť, když se vykazovalo mnohem menší množství vylisované šťávy.  

    Pepa měl ještě jeden zdroj svého alkoholu, a to domácí palírnu. Nechával zkvasit a následně vypaloval jakékoli sladké ovoce. Stačilo se někde objevit s placatkou jeho výrobku a se všemi byl hned kamarád.