Z pece dolů 2

Starosta jako každý den otevřel okno aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Dnes tedy nastal ten den na který se vesničané tak dlouho připravovali a kterého se většina obávala. Dnes přijdou migranti ne odněkud z Afriky, ale z Prahy.

Příchod uprchlíků do Drahotova 

    Před nočním dobrodružstvím, se uskutečnil příchod stovek migrantů,což byla pro stálé obyvatele Drahotova mnohem důležitější událost… 

    Starosta, v tento osudný den, nemohl dospat. V hlavě se mu honila včerejší rozmluva s jeho zástupcem Karlem.  

    Ten uhodil hřebíček na hlavičku, když řekl: „Celé roky jsme se báli migrantů a teď jich budeme mít plné baráky v celé vesnici. Co jsou to vůbec za lidi? Dá se předpokládat, že to jsou většinou úředníci zvyklí na pohodlí a luxus. Budou vyhladovělí a slabí, neschopní těžké manuální práce. Podle všeho to jsou fouňové s nosánky nahoru. Tak s nimi to tady můžeme brzy zabalit.“ 

    Utečence nešlo odmítnout i když je nikdo nechtěl. V celé zemi platil již přes půl roku výjimečný stav a jeho součástí byl i zákon o povinností přijmout uprchlíky. Veškerý život v obci závisel na dodávkách a úvěrech od státu. Ty nám poskytl na nákup solárních panelů a nových zemědělských strojů.   Potravinami a nespotřebovanou elektřinou jsme pak tyto úvěry měli splácet. Uprchlíky tedy opravdu nešlo odmítnout, to bychom si pod sebou sami podřezali větev.   

     Z těchto úvah ho vyrušily zvuky kroků a stíny na hlavní silnici. Snad už nejsou tady! Jak to, že tak brzy! To snad museli jít celou noc! S těmito myšlenkami a otázkami seběhl starosta napůl oblečený, dolů do jídelny: „Co je to za bordel, kdo je sem pustil. Vždyť měli napřed jít do karantény do svých ubytoven, tedy v domcích, které jsme jim tak pracně vyklidili. Mimochodem s uprchlíky pod jednou střechou nikdo bydlet nechtěl, a tak ti co se mohli přestěhovat k příbuzným, museli uvolnit své rodinné domky pro nové osadníky. Opustili je ovšem i s nábytkem a všemi cennými věcmi.  

    V jídelně se již hromadili noví občané Drahotova.

     V době krize se tato nová budova, postavená většinou ze dřeva, stala středem společenského života v obci. Především proto, že byla dostatečně velká, aby se do ní vešla většina obyvatel obce, mimo dětí a seniorů, kteří se stravovali jinde. Lidé se zde večer dívali na velkoplošnou televizi, pořádali se zde také nedělní zábavy a prováděly se různé jednodušší práce. Hliněná podlaha nebyla nic moc, ale nikdo si zatím nestěžoval. Byla také jednou z mála velkých budov v centru, které měly na střeše solární panely. 

    Starosta se díval celý rok na stále stejné tváře, a tak byl nyní zvědav, co mu úřady přidělily. Hlavně, aby byli silní a schopní těžké manuální práce. Lidi, které uviděl v jídelně byli pohublí a přepadlí v obličeji. Ovšem zatím jich bylo asi třicet, ale stále přicházeli další a další. Muži byli oblečení v oblecích a ženy v pěkných i když dost zanedbaných šatech. Bylo na nich vidět, že se snažili udělat ten nejlepší dojem. Starostu ovšem moc nenadchli. Místostarosta měl pravdu, pomyslel si, tihle měšťáci nebudou k ničemu, určitě ne hned . Napřed je musíme vykrmit, aby alespoň unesli lopatu nebo krumpáč. Většinu čeká těžká každodenní manuální práce, které je bez strojů a energie nad hlavu. Živit je jen tak nemůžeme, to bychom tady všichni brzo pochcípali hlady! Nahlas neřekl nic a šel se podívat do kuchyně.  

    Ranní vodová polévka, která se podávala téměř každý den, ještě nebyla hotová. Tato polévka se podávala místo čaje, mléka nebo kávy, které patřili mezi nedostatkové zboží. Do polévky se dávali čerstvé místní byliny, jako kopřivy nebo pampelišky. Vynalézavost kuchařů neznala mezí a pokud bylo dost energie do hotové polévky se přidávali i na sucho opražené kostky starého chleba. Polévka měla být hotová až za půl hodiny.  

     Starostovi bylo příchozích líto, a protože nemohl unést jejich hladové pohledy. Tak přikázal, rozdat uprchlíkům alespoň nakrájený chléb, každému jeden krajíček a hrnek studené vody. U výdejního okénka se Pražáci o ty krajíčky málem poprali. Tlačili se tak, že starosta musel zjednat pořádek. Pohrozil jim, že přestanou okamžitě s výdejem chleba, pokud si spořádaně nestoupnou do řady. Starosta si pomyslel, nejlepší bude, když je co nejrychleji přestěhujeme do baráků. Tam sice budou bydlet po třiceti v jednom baráku, jak bylo naplánováno na radě, ale hlavně nebudou smět vycházet ven, dokud jejich týdenní karanténa neskončí. Tady nechci už vidět, žádného utečence, leda až po ukončení jejich karantény. 

    Jak se však stalo, že lidé přišli do jídelny místo do karantény? Hlavní problém nastal, když se první příchozí objevili u zápisu již ve čtyři hodiny ráno, místo v osm. Tak brzo je nikdo nečekal. Lidé z Drahotova měli snídani dovézt v osm. Mimo doktorky zde nebyl nikdo, kdo by se o ně postaral. Tak je tedy pouze zkontrolovala, zda sem podle občanek patří a zeptala se jich, zda se cítí být zdrávi Poté pak všichni jen čekali až přivezou snídani. Vyhladovělí lidé však nechtěli čekat již ani minutu a prosili doktorku tak dlouho, aby mohli jít na snídani sami, že doktorku nakonec obměkčili. Pouze je upozornila na to, že se budou muset po jídle vrátit zpět ke stříhání, umytí a převleční do čistého oděvu, který si měli přinést s sebou.   

    První oběd, cesta na ubytovnu a rozhovor se starostou  

      Po vzrušující noci se doktorka vzbudila až odpoledne, zrovna čas na oběd pomyslela si. První se však šla podívat za svým pacientem. Dala mu čichnout čpavku a tentokrát to zabralo. 

 Michal se začal probírat z bezvědomí. Najednou se cítil mnohem lépe. Usmál se na doktorku a první co řekl bylo: „Mohl bych dostat talíř polévky?“ Již několik měsíců totiž nejedl nic teplého a vůně právě přivezeného obědu, která pronikala otevřeným oknem, ho silně dráždila, až se mu začaly sbíhat sliny. Doktorka, která měla velkou radost, že její jediný vážně nemocný pacient se konečně probral z deliria málem vykřikla, to víte, že ano. Místo toho klidně odpověděla: „Za chvíli vám ji donesou.“ Musela ovšem napřed sejít k zamčeným vstupním dveřím a od dveří zavolat nosiče jídla ať donese polévku nahoru do podkroví.  

Polévka byla sice vývar z kopřiv, pampelišek s několika kostkami brambor, ale Michalovi chutnala tak, jako by v životě nic lepšího nejedl. Dříve před krizí by si takové polévky ani nevšiml, přece jen byl zvyklý na jídlo z rychlého občerstvení nebo restaurací. Teprve po jídle se Michal začal zajímat, kde je a jak se tady ocitl.  

Doktorka mu stručně nastínila jeho noční cestu sem. Pak se ho zeptala, jestli by se mohl postavit a s pomocí si zajít na záchod a vykonat potřebnou hygienu. Kupodivu s pomocí doktorky vstal a udělal par kroků. To půjde pomyslela si doktorka, zavolala dva pomocníky, aby pomohli Michalovi s hygienou. Pak si vzpomněla na zavazadla, které nechali kluci v lese. Poslala pro ně další vozíkáře.  

Mezitím Michal došel ke kompostovacímu záchodu. Tento velice sofistikovaný prostředek hygieny, vůbec nezapáchal a byl jedinou civilizovanou alternativou v této na vodu a energii chudé době. Také poznal venkovní umývárny a sprchy. Napřed se však musel nechat ostříhat a oholit. Teprve pak ho čekal zážitek ze sprchy, sestávající z barelu natřeného na černo, aby slunce, alespoň trochu zahřálo vodu v sudu. Byl zde ještě jeden háček, a to omezovač spotřeby vody. K osprchování, umytí vlasů mu musely stačit tři litry vody. Jak mu vysvětlili pomocníci dělalo se to takto, napřed se vlasy a tělo namočily minimem vody, pak se namydlil a zbytkem vody spláchl. Zpočátku mu zůstalo plno mýdla ve vlasech, které musel vytírat ručníkem. 

   V čistých šatech a po již dlouho nutné osobní očistě se Michal usadil na lavici k dlouhému dřevěnému stolu. Čekal na ostatní až přijdou k obědu. Nakonec byli pouze čtyři doktorka, Jirka, Martin a on. Polévku již snědl. Hlavní jídlo bylo podobné bramborovému, nebo spíše segedínskému guláši. K tomu dostal dva krajíce chleba. Po obědě si všiml velkého namalovaného plánu Drahotova. Přistoupil k němu a celkem snadno zjistil kde bude bydlet. Na tabuli byl připevněn jmenný seznam nových obyvatel i s číslem domu. Napočítal třicet jmen spolubydlících, no nazdar, to tam budeme namačkáni jako sardinky. Na mapě se skvěl velký nápis centrum, místní byli asi na svou náves hrdí, když ji takto označili. Později se dozvěděl, že v centru probíhala většina aktivit obce a také se zde nejvíc stavělo. Doktorka ho při obědě informovala, že zdejší karanténa se bude vyklízet a všechno se odveze kam jinam než do centra. Nyní ho budou muset přestěhovat na ubytovnu kam patří. Tam bude týden v izolaci, zda se u něj neprojeví nějaká infekční choroba, protože byl ještě velmi slabý odvezou ho Jirka s Martinem. Špinavé prádlo vám vypereme v prádelně, doufám, že ho máte označené svým jménem, čisté vám bude dovezeno na ubytovnu. Jak doktorka řekla, tak se i stalo na Jirkův vozík naložili kolo, na Martinův se usadil sám. Rozloučil se s doktorkou a pak vyrazili do vsi. 

 Hoši se cestou náramně bavili, závodili spolu, kdo bude první u určitého stromu, a dokonce ho Martin málem vyklopil. Měl co dělat, aby se udržel na vozíku. Hoši se zřejmě potřebovali uvolnit po té noci plné napětí. Ani se nenadál a byli u cíle. Tím byl starší rodinný domek. Kluci mu pomohli odnést matraci a ostatní věci do podkroví, na jeho určené místo. Kolo mu uložili do garáže. Poděkoval klukům a ti se rychle vzdálili i se svými vozíky. Teď se jim na lehko bude jistě líp závodit.  

Na ležení bylo příliš brzo a chtěl také poznat nové spolubydlící. Ve dveřích potkal Luboše. Byl zhruba v jeho letech, slabší tělesné konstrukce a byl rusovlasý. Evidentně se zde nudil a zavalil Michala přívalem otázek, třeba proč přijel na vozíku... Michal chtěl hlavně vědět kde jsou ostatní, co dělají, a hlavně jestli zde funguje elektřina  

 Luboš: „Všichni jsou vzadu na dvoře a většinou hrají karty. Elektřina jako jinde nefunguje.” 

 Což bylo špatné, protože Michal chtěl vědět, jak se daří jeho dítěti a bývalé manželce.  

Luboš mu ještě sdělil kde je záchod, kýbl s vodou na mytí, což byly podle něj podmínky ještě, primitivnější než při zápisu.  

Hlavně, že mají jistotu teplého jídla třikrát denně. Nudné dny oživila pouze ohlášená návštěva starosty příštího dne.  

    Michal ho vyhlížel již od rána. Hned jak se zastavil u branky věděl, o koho jde. Pozdravil ho ve dveřích domu a zeptal se co si přeje. Starší podsaditý muž se představil, jako starosta.  

Michal využil pohotově situace a zeptal se: „Pane starosto již půl roku nemám zprávy o tom, jak se daří bývalé manželce a mému jedinému dítěti, mohl byste mi půjčit mobil?“ Starosta se zachmuří a povídá: „To máte těžké na dobíjení mobilu mají nárok jen solární baroni, ti také vlastní veškerou elektřinu v obci.“ 

 Michal nevěřil vlastním uším, vůbec nechápal, o čem starosta mluví.  

Starosta, když viděl udivený Michalův výraz jal se vysvětlovat situaci s elektřinou: „Loni nás jako neplatiče všechny odpojili od sítě. Na tu jejich nehoráznou cenu energie nikdo z nás neměl. Obzvláště po měnové reformě. Tak jsme byli nuceni podepsat smlouvu s majiteli solárních panelů. Za jejich zapůjčení si však vymohli určité výhody, ty jsou napsány ve smlouvě, jejíchž dodržování se přísně dodržuje. Tak sice máme elektřinu pro kuchyň a jídelnu, ale veškerou elektřinu, která zbyde patří solárním baronům. Ti si také vymohli ubytování v nové bytovce v centru. Já mezi ně nepatřím, a tak mám nárok jen na to co je ve smlouvě.”  

Michal zašeptal starostovi do ucha, „tak mi mobil na chvíli půjčte. Nikomu o tom neřeknu.”  

Starosta se nad Michalem slitoval, “běžte stranou, a hlavně ať vás nikdo nevidí a neslyší.” 

 Michal po rozhovoru s bývalou manželkou byl již klidnější. Časem zjistil, že mobil se dá dobíjet u baronů za vejce nebo jiné potraviny. Slepice se daly sehnat jen někde v Polabí, což byl stejný problém, jako sehnat vejce. Za jedno vajíčko se dal nabít mobil za dvě notebook. Po nějakém čase našel jiný způsob, jak dobít mobil, především když poznal Petra a jeho zázračně propašovaný a dobře ukrytý solární panel. Starosta mu ještě sdělil, že na přímluvu doktorky bude pracovat u Pepy a také to, že je to férový chlap. U něj se prý bude mít jako v bavlnce.

     Po odchodu starosty zůstal Michal najednou sám. Blížil se konec dubna, příroda se rychle probouzela většina stromů a keřů již rozkvetla. Den přecházel do večera a nad hlavou se mu rozzářily první hvězdy. Nikdy se mu neomrzel pohled na hvězdné nebe. Pouze světlo z centra narušovalo temnotu rozkládající se všude kolem. Zde si zřejmě užívali solární baroni. Svítilo se zde ovšem pouze asi hodinu, pak se zjevně vybily baterky. Najednou byla všude tma a klid. Za chvíli bylo slyšet šouravé kroky vesničanů mířících do svých studených domovů.