To nás příště opravdu někdo zabije?

S maniaky, kteří běžně nosí na procházku do parku po kapsách pistole a teleskopické obušky, se nepotkávám každý den. Tenhle týpek byl vlastně první v mém životě. A byl fakt hustý.

Bylo to docela normální nedělní odpoledne. Listopadové slunce celkem žhavilo a tak jsme si šli jako obvykle sednout do lesoparku mezi Malešicemi a Jarovem. Bylo nás šest. Já, Éda Kemlink, Čeněk Jirsák, Bejval Antonín a nějaké dvě roštěnky, které přitáhl Éda. Pepek Zilvar chyběl, protože den předtím zakalil tak brutálně, že na hlaváku nasedl do rychlíku směrem na Berlín a na pár dní se po něm slehla zem.

Vždycky si děláme srandu z lidí, co chodí kolem. Jako třeba z plešounů, z tlustoprdů, z šilhavců a dalších exotů. Smotnem brko a už to jede. Občas na někoho něco křikneme a máme děsnou srandu z toho, když nám nadává. No jasně - jsme puberťáci, no a co?

Ještě jsme se chechtali jakési babce, která se kolem nás šourala a předváděla dokonalou ukázku samomluvy, když Éda zmerčil, jak se k nám blíží párek s děckem a čoklem. „Hele, toho chlapa znám z netu. To je strašný debil," prohlásil Éda.

Édovi věřím každé slovo. Je to kanón. Pořád leží v knížkách, čte Nietzeho, Sartreho nebo Bukowského a každou chvíli někoho cituje. Taky prý zná dokonale českou blogerskou scénu. Je to fakt borec, i když je tak trochu magor. Ale to se přece nevylučuje, no ne?

A Éda povídá. „Tohle je, pánové, korunovaný hňup."

Ten týpek nevypadal ani z poloviny tak sympaticky jako Jiří Paroubek na svých nejhorších fotkách. Tvářil se nasraně a vykračoval si stylem šerifa z Buranova na Divokém Západě. Už zdálky si nás podezřívavě měřil. Civěl na nás jako gestapák na rasově nevyhovujícího untermench. Na tuty nás ohodnotil jako smažky, které se v parku sjíždějí. Jenže my kromě sena v ničem nelítáme. A zelí je přece nevinná psina, což by určitě potvrdil i soudruh Komorous.

Ani nevím, co mě to napadlo. Na toho Ramba jsem houkl.

„Hele vole, víš, že tady kámoš o tobě povídal, že jsi neskutečný debil a veliký hovado?"

Kdyby měl smysl pro humor aspoň tak velký jako mozek kolibříka, mohl říct třeba: „Jó, vole, vidím, že mě dobře znáš." Nebo taky: „Ne ne, mýlíš se, synku, jsem ještě větší hovado, než si myslíš." Jenže to nezvládl a já ho dostal. Prdly mu nervy. Parádně ho to vytočilo a nastartovalo.

„Poslouchej, ty smrade, nestojíš mi za to, abych se s tebou tady zahazoval a buď rád. Koukej zavřít tu svoji nevymáchanou hubu a odpal!"

My kluci, co spolu chodíme, jsme zvyklí na různé reakce, ale v tomhle chlápkovi bylo cosi psychopaticky zlověstného a nebezpečného. Chvilku jsme mlčeli, protože byl nachystaný po nás vyjet. Éda si zamyšleně prohlížel pravou ruku. Nosí na všech prstech velké stříbrné prsteny, takže to vypadá, jako by měl nasazený boxer. Pak se zvedl, že půjdeme. Stejně už nebylo co hulit.

Měli jsme cestu stejným směrem, jenže sotva jsme udělali pár kroků, ta ženská zničehonic začala hystericky řvát.

„Co si to dovolujete, vy smradi drzí!"

No a pak ten pitomec skočil před nás a najednou měl v ruce teleskopický obušek.

„Tak co máte za problém, frajeři?" řval jako pominutý.

Uznávám, že asi máme divný smysl pro humor a provozujeme v parku trochu zvrhlou zábavu, ale nikdo z nás není rváč. Zdravý rozum rychle zavelel k ústupu a tak jsme se vrátili o pár kroků zpátky. Jen Éda šel tomu šílenci vstříc. Jak ho znám, chtěl mu asi vyjasnit situaci ve stylu nějakého filozofa, jenže ten rozzuřený bouchač mu narval obuch mezi žebra dřív, než stačil říct „Schopenhauer."

Když se Éda sebral, šli jsme to rozebrat k Bejvalovi domů.

„Ty vole, to byla síla," začal Jirsák.

„Hustý," hlesla jedna roštěnka.

„Co když tu takových úchylů běhá víc?" opáčil jsem. „Odkdy povolují bláznům na vycházkách zbraně?"

Éda se zatím probíral na kompu šílencovým blogem. Když skončil, chvíli mlčel. Jako by listoval pamětí a nevěděl, jestli vytáhnout citát z Goetha nebo Marxe. Nakonec to vzdal a řekl sám za sebe: „Začínám se trochu bát, pánové. Myslím, že až nás ten zjev potká příště, všechny do jednoho nás pozabíjí."

Poznámka:
Veškeré situace i postavy jsou smyšlené (viďte, pane Poláčku) a jakákoli podobnost s TÍMTO článkem je čistě náhodná.