Náš pes je opravdu velký člověk

...samozřejmě to platí pouze za předpokladu, že lidství není definováno jen fyziologickými znaky druhu Homo sapiens, ale především určitými vlastnostmi. My lidé, jsme zvířata, a kdo to popírá, ještě se nevymanil z neblahého sociálního dědictví náboženské výchovy předchozích generací. Budeme-li k sobě upřímní, přiznáme si, že jsme jen jeden z mnoha druhů, který (zatím) obývá tuto planetu. Co tedy dělá člověka člověkem a čím se odlišuje od svých evolučních předků? Nuže?

Předně je to smysl pro humor. Náš pes má vytříbenější smysl pro legraci než většina zaměstnanců na českých úřadech. A to ani nepobírá třináctý plat. Například nedávno dával při sledování legendárního seriálu Taková normální rodinka jasně najevo, jaká je to psina. Dokonce rozlišoval mezi humornými scénami a hluchými místy. Během nejlegračnějších sekvencí radostně vrtěl ocasem, vrhal se k obrazovce, zapojoval se do děje vtipnými štěky. Namítáte, že ocenění dobrého fóru či komické situace ještě neznamená komplexní smysl pro humor? Že se vtipy také musí umět dělat? I to náš šestnáctikilový čtvernožec zvládá. Kdyby to neuměl, asi by mě těžko dokázal pokaždé bezprostředně po návratu z práce dostat psími kusy do kolen. 

Druhou ryze lidskou vlastností je představivost. Díky ní je lidstvo tam, kde je. Někdo může říct, že civilizace se momentálně nachází „v prdeli" a že pokud nás do těchto neblahých končin zavedla představivost, tak je to vlastnost „na hovno." Nebuďme takoví fekální škarohlídové. Jestliže skutečně stojíme po kolena v epochální žumpě, nenamočila nás do ní představivost, ale spíše její absence.

Jan Werich kdysi prohlásil, že lidé s fantazií nejsou nebezpeční. „Nebezpeční jsou jenom ti, kterým fantazie chybí, takoví, kteří jdou jako kůň s klapkami na očích, kteří si neumějí představit, že může být ještě něco jiného, než si oni myslí, že by mělo být," říkal Werich. Při pohledu na českou společnost není třeba k jeho výroku dodávat další komentáře a vysvětlivky.

Pouze lidé s představivostí dokážou předvídat pokrok a tvořit. Netuším sice, jakou fantazií oplývá náš pes, ale soudím, že jí má víc než všichni zákonodárci dohromady. Zdají se mu totiž sny. Ze spaní kňučívá, vrčí, poštěkává, koulí očima, kope nohama. Co se mu zdá? Na tom pramálo záleží. V porovnání s tupými aparátčíky politických partají, kteří své sny dávno pohřbili v klimatizovaných kancelářských kobkách, má náš pes dost podstatný evoluční náskok.

Dalším atributem, který polidšťuje člověka a úzce souvisí s představivostí, je zvídavost. Ti, kdo se snaží odhalit, jak svět funguje, které to táhne do krajů „kde žijí lvi", kteří touží trhnout závěsem, za nímž se skrývá tajemný hodinový mechanismus vesmíru, zkrátka ti, kdož hledají (aniž často vědí co), jen ti mohou něco najít a kamsi dokráčet. Také jejich zásluhou i ti méně zvídaví občas popojdou aspoň o kousek dopředu.

Když se dívám na našeho psa, musím konstatovat, že má zvídavosti na rozdávání. Všude strká čenich, všechno ochutnává, pramálo mu záleží na tom, jestli se otráví nebo se stane narkomanem. Nebojí se zaběhnout do míst, která nezná a na první pohled vypadají děsivě, a důkladně je prozkoumat. Být v této zemi víc lidí se stejnou náturou, mohli jsme být o fous dál.

A pak je tady láska - protiklad k duchaprázdnému, pudovému páření slimáků či králíků. Náš pes v tom lítá až po své klapaté uši a chová se jako zamilovaný puberťák (kterým ve stáří devíti měsíců pořád je). Nedávno v paneláku háraly dvě feny. Pes žalostně kňučel! Několikrát zdrhl za svými voňavými láskami a bez rozmyslu, zaslepeně přebíhal nejrušnější ulici plnou aut. Nežral, nepil, nespal. Budil nás v pět ráno. Řekněte, jestli tohle není láska...

Suma sumárum, náš pes je větší člověk než mnozí lidé, které znám nebo denně vídám v televizi. Má rysy, které definují lidskou bytost. Míra, jíž se někomu daných kvalit dostává, určuje, o co víc je člověkem. Co na tom, že je to pes?

Nemusíte se mnou souhlasit, ale když otevřu noviny nebo zapnu telku, mám pocit, že na české politické scéně neexistuje individuum, které by mělo jediný z výše vyjmenovaných atributů. Jako by politika přitahovala „podlidi." Nebo je to tím, že plnoprávní Lidé mají na práci něco užitečnějšího a zajímavějšího, než aby své životy louhovali ve stojatých, zahnívajících vodách veřejných koryt? Tady někde asi bude zakopaný pes...