Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Tyrkysová země II - (12.) - Niayesh Boutique hotel

"Ahoj, nevim zda snis ci bdis, nicmene ja su v Shirazu a hledam hotel. V pul ctvrte rano, proc ne, ze? :-) " Aneb jak uklidnit SMSkou přítele a rodinu...

Po 8 mi Neman volá taxík na bus. Prý zbytečně plaším, protože tam budu čekat. Snažím se mu vysvětlit, že radši budu čekat, než bych si nechala ujet i ten. To docela chápe. Auto je tu za chvíli. Kluci mě jdou k němu vyprovodit a domluví mi i cenu.

„30 000. Víc mu nedávej.“

„Jasně, děkuju.“

„Dávej na sebe pozor!“

„Vy taky.“

Podáváme si ruce, otvírají mi dveře do taxíku, jako pravý gentlemani.

„A vrátíš se na Vánoce?“

„Možná.“

„Ne možná.“

„Na 99%?“

„Na 100%.“

„Tak dobře, vrátím se na Vánoce.“ Proč bych se nevrátila? Loni jsem je tu taky strávila a letos dělají i štědrovečerní večeři. A bude tu Scott, což znamená, že mám jistotu, že tu nebudu sama jako loni. A co si budeme povídat, můj původní plán, že 24 zazdím (zaspím) ve vlaku je kapitální békovina. Co dělat dva dny v Teheránu, když můžu být tady, na nejkrásnějším místě na zemi s fajn lidmi?

Nasedám, zavírají za mnou dveře, máváme si dokud máme pocit, že se stále vidíme. Taxikář se hned za rohem pouští do rozhovoru. Je ukecanější než já. Za tu krátkou cestu zvládneme probrat naše školství, výuku cizích jazyků (tady je momentálně od školky povinná angličtina), úctu k rodičům, zda jsem bohatá nebo mám bohatého muže. (Honzí, co na to říkáš?) Občas docela komické otázky. Cesta díky tomu ale uběhne dost rychle, což je fajn.

 

Před nádražím si na mě bere e-mail a ještě chvíli pokračujeme v povídání. No co, času mam dost, minimálně půl hodiny. (Arabsky je na jízdence údaj o 15 minut kratší než persky, přičemž předpokládám, že ten perský je správně). Po tom, co mi vysvětlí, kde hledat autobus, se rozloučíme a já se jdu podívat do odjezdové haly. Celé nádraží je totiž nové a musím říct, že se jim moc povedlo.

Na informacích se poptám po dvou věcech. Toaleta a odjezdové stanoviště. Obě věci mají momentálně životní důležitost.

„Na nádvoří a v levém rohu a autobus pak vpravo, nástupiště 4.“

Nejdřív jdu tedy do levého rohu, kde bych ovšem byla správně pouze v případě, že bych byla chlapeček, takže jsem přesměrována do rohu pravého. A poté jdu hledat nástupiště 4. Z nějakého důvodu na něm bylo napsáno 9, ale všichni říkali, že to je ono, jen musím počkat.

Ujala se mě anglicky mluvící paní, která jela do Teheránu. Takovou šíleně dlouhou cestu bych autobusem jet nechtěla, zvlášť, když jezdí noční vlaky, kde se člověk i prospí. Nakonec ještě těsně před tím než odjela, vystoupila z autobusu, dala mi svojí vizitku, kdybych v Teheránu cokoliv potřebovala, že se jí mam ozvat. Děkuji, loučím se a už se mě ujímá další člověk. Tentokrát přímo z autobusové společnosti.

„Tady si sedni a čekej. Bude to bílý autobus.“

Sedám, čekám. Přijíždí bíločervený a velmi povědomý stroj.

„To je autobus do Shirazu.“

„Já vím. Už jsem s nim jela loni.“ Můj starý známý Ya Hossein.

Velký batoh dávám do zavazadlového prostoru, malý si beru s sebou dovnitř. Je mi přiděleno místo nad zadními dveřmi. To je pozitivní, protože to znamená, že tam nikdo nebude sedět, takže si budu moct sklopit sedačku na spaní. A dokonce to vypadá, že vedle nikdo sedět nebude. Už i vyjíždíme z nádraží, ale za bránou zastavujeme a nastupuje ještě jedna paní, která dostane místo vedle mě. Skládám mikinu pod hlavu a snažím se jí vytvarovat tak, abych nemusela hlavu balancovat na drdolu, ale nakonec se odvážím sundat sponku a nechat si jen cop omotaný okolo krku. V lepším případě mi nikde nebude vyčuhovat ze šátku. To je poprvé, kdy mi moje po zadek dlouhé vlasy přijdou nepraktické.

 

Snažím se usnout. Šátek přes oči, ignorovat zvuky ze zapnuté televize. Překvapivě se to daří. Občas se proberu, když někde zastavíme, aby někdo vystoupil, či nastoupil. Po třech hodinách zastavujeme na vyvenčení. Na stejném místě jako loni. Je to zvláštní pocit, stát uprostřed ničeho a přitom vědět, kde jste a ještě moci poradit někomu z místních, kam má jít, když potřebuje toaletu. Je půlnoc. Venku je tma, trochu chladno a fouká jemný vítr. Alespoň náznakem tak vidím, jak tady vypadá noční poušť.

Vracíme se do autobusu a pokračujeme v cestě. Opět jí úspěšně zaspávám. Ve 3 ráno jsme v Shirázu na terminálu - stejném jako loni a stejně tak se na mě sletí hejno taxikářů.

„Hotel? Hotel?“

„Yes. Niayesh hotel?“

Taxikáři kroutí hlavou, neví. Nakonec jeden vítězoslavně prohlásí, že ví, kde to je.

OK, tak asi jdeme.

„Madam! Madam! Where are you going with this man? There is a safe taxi for you!“

A opravdu je tam okýnko s velkým nápisem TAXI, kde si za jednotnou cenu koupíte lístek, dostanete přiděleného taxikáře a ten vás odveze, kam potřebujete. Najdou jednoho, který ví, kde je Niayesh, předají mu doklady od auta (nebo co to bylo) a můžete vyrazit. Řidič je anglicky nemluvící.

Projíždíme městem. Nemám ponětí, kde by to mělo být, takže ani nemůžu kontrolovat, zda mě skutečně veze kam má. Až než dojedeme na křižovatku, kde začínají směrovky na hotel. Prokličkujeme podle nich uličkami, kde bych nevěřila, že se může vejít auto a u jedné, kam už se auto vejít nemůže, zastavujeme a taxikář se jde dobouchat na hotelové dveře. Podaří se mu to, dojedeme na parkoviště a už mi pomáhá s věcmi k hotelu. Dojde se mnu až na recepci, byť by nemusel, zaplaceno již dostal.

 

Ptám se po místě v dormitoru. Mají. Recepční mi předá klíč a jde se mnou, aby mi ukázal, kde to je. Odmyká dveře z venčí zamčené na řetízek, takže tam nikdo není. To znamená, že si buď Sára platí single a nebo sem nepřijela. Ptám se po ní, prý tu nikde není. Zvláštní. A zvláštnější je, že mě to nevadí. Jsme uvnitř dormitoru, nebo spíš uvnitř naprosto luxusního šestilůžkového pokoje. Na postelích jsou nové barevné deky, ke každé posteli přináleží dřevěné křeslo a stolek, pro celý dormitor je k dispozici lednice a televize, pokoj je rozdělen na 3 místnosti s jednou, dvěma a třemi postelemi, přičemž ta se třemi se dá i zavřít, takže je to skutečně samostatný pokoj.

Já obsazuji hned první, zato samostatnou postel. Sice to znamená, že případní další ubytovaní mi budou chodit kolem lože, ale zase nebude spát nikdo moc blízko u mně a to mi vyhovuje. (Ano jsem asociál.) Ještě rychlá exkurze do koupelny, která je přímo u pokoje, takže žádné chození přes dvůr. Dokonce se honosí papírem s nápisem, že je vše desinfikováno. A i kdyby to napsáno nebylo, je to cítit. Ať žije savo.

 

Zhodnotím, že tohle bydlení za 15 dolarů i se snídaní stojí. Jsou skoro 4 ráno, takže žádné zbytečné zdržování. V rychlosti koupelna a do 9 spát. Chci z toho dne něco málo mít.

 

Autor: Klára Kutačová | pátek 14.1.2011 21:58 | karma článku: 13,55 | přečteno: 1030x
  • Další články autora

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Hanoi a Přístav draků

Asi je zas na čase posunout se dál v povídání o cestě kolem světa. Hanoi a výlet do známé a značně fotogenické zátoky Ha Long.

6.11.2019 v 16:00 | Karma: 21,71 | Přečteno: 633x | Diskuse| Cestování

Klára Kutačová

Kompetence jsou od toho, aby se překračovaly...

Všeobecná sestra, Praktická sestra, Zdravotní sestra, kdo co dělá, a kdo se v tom má vlastně orientovat, proč by to mělo zajímat pacienty a záleží na tom vůbec?

1.11.2019 v 16:35 | Karma: 34,32 | Přečteno: 4637x | Diskuse| Společnost

Klára Kutačová

Záchanáři českého zdravotnictví

Už jsem to asi párkrát psala, že spolu s titulem záchranáře dostanete ještě bonusově i kvalifikaci Praktické sestry (dříve Zdravotnického asistenta). Dnes se podíváme na to jak se toho občas někdo pokouší zneužít.

17.10.2019 v 12:00 | Karma: 24,71 | Přečteno: 1172x | Diskuse| Společnost

Klára Kutačová

Jak zvýšit sesterskou prestiž?

Prý je potřeba zvýšit prestiž sesterského povolání, aby začalo více lidí uvažovat vůbec o studiu tohoto oboru a následně přecházeli do praxe.

8.10.2019 v 21:06 | Karma: 20,37 | Přečteno: 743x | Diskuse| Společnost

Klára Kutačová

Kdo má těžší práci?

A bylo dřív vejce, anebo slepice? Asi tak by se dala shrnout neustávající debata o tom, kdo má těžší práci, a tedy si (ne)zaslouží vyšší ohodnocení na pozici nelékařských pracovníků.

26.9.2019 v 18:03 | Karma: 41,85 | Přečteno: 5975x | Diskuse| Společnost
  • Nejčtenější

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů

29. dubna 2024  6:21,  aktualizováno  13:19

Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...

Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let

1. května 2024  12:58

Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...

To nemyslíte vážně! Soudce ostře zpražil bývalého vrchního žalobce

1. května 2024  10:17

Emotivní závěr měl úterní jednací den v kauze údajného „podvodu století“, v němž měly přijít tisíce...

Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP

1. května 2024  15:38

V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...

Sluší se, aby zaměstnanec věděl, proč je propouštěn, řekl Juchelka

2. května 2024  5:42,  aktualizováno  20:19

Přímý přenos Poslanci se přeli o změnu zákoníku práce. Opozici se ho nepodařilo vrátit vládě k přepracování....

Na Plzeňsku hořela hala sklárny, oheň zasáhl třetinu střechy

2. května 2024  18:22,  aktualizováno  20:15

V Heřmanově Huti na severním Plzeňsku hořelo v areálu sklárny. Podle informací iDNES.cz od hasičů,...

Trump se vidí jako disident, soud je pro něj marketingová sklizeň, tvrdí expert

2. května 2024

Premium Pokud dojde na televizní debatu Donalda Trumpa a Joea Bidena, jako jednoznačný vítěz z ní vzejde...

Vlak bez strojvůdce ujel několik kilometrů, pak vykolejil. Řítil se stovkou

2. května 2024  14:51,  aktualizováno  19:55

Na železniční trati mezi obcemi Čisovice a Měchenice v okrese Praha-západ vykolejil vlak. V...

  • Počet článků 283
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1083x
Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...