Kdo má těžší práci?

A bylo dřív vejce, anebo slepice? Asi tak by se dala shrnout neustávající debata o tom, kdo má těžší práci, a tedy si (ne)zaslouží vyšší ohodnocení na pozici nelékařských pracovníků.

Není to samozřejmě jen ve zdravotnictví, je to všude. Ale dá se reálně porovnat náročnost práce uklízečky a sekretářky? Dá se porovnat práce sestry v ambulanci se sestrou na ARO? Dá, v některých ohledech určitě. V jiných zas určitě ne. A rozhodně to nikdy nepůjde objektivně.

Můžeme vést sáhodlouhé debaty plné pravdivých argumentů, ale stejně si myslím, že vždycky budou bez konce. Každý člověk vám dá tisíce argumentů, proč je právě jeho práce ta nejtěžší a věřím tomu, že mu v některých ohledech i dáte za pravdu, ale zároveň najdete tisíc jiných, ve kterých je zas náročnější ta vaše.

Ale pojďme k tě sestrám, nebo lépe řečeno nelékařským pracovníkům, protože tam nepatří jen sestry... A proč k nim? No protože jsem prostě jedním z nich, tak si k tomu dovoluji ve světle současného nedostatku pracovníků a neustálého přemýšlení, jak jej zvrátit, občas něco napsat.

Začněme tím, že mi fakt přijde zvrácené, že snad pokaždé, když se řeší téma nedostatku NELÉKAŘŮ, tak se k němu velmi vehementně vyjadřují LÉKAŘI. Kampaň studuj zdrávku – na prvním a nejviditelnějším videu zubař tvrdí, že je skvělé být sestrou, aby druhý den do médií vypustil, že sestry nemají žádnou odpovědnost, protože jsou jen zaměstnanci. Kauza Duchcov – ředitel prohlásí, že sestra má skvělou práci, protože je v teple a má rohlík po pacientovi, další lékař, který prohlásí, že nepotřebujeme vzdělané sestry, ale dobře placené dělnice, profesor Pirk – sestry na standardním oddělení nemají být pořádně finančně ohodnocené, protože nemají dostatečně těžkou práci… (edit: Dovolila jsem si převést na sestry ze standardů jeho vyjádření, že plošné přidávání všem je populismus a mnohnásobně vyšší plat si zaslouží sestry na pooperačních odděleních a JIPech, protože jejich práce je mnohem náročnější a vyžaduje vyšší kvalifikaci, neboť přesně tímto způsobe jej chápu.)

Lékaři jsou bráni zřejmě jako autority přes uplně všechno. Kdo jiný, než lékař by měl vědět, jak pracují všichni pracovníci ve zdravotnictví? No kdo? Co třeba TI, KTERÝCH SE TO TÝKÁ? Ne? Okey… Jsem zvědavá, jestli se konečně někdy nějaké médium odhodlá k tomu, aby si k tématu problémů nelékařů přizvalo k rozhovoru fakt nelékaře. (A pokud potřebují pouze někoho, kdo má vysokoškolský titul, tak si dovolím jeden spoiler: To už dnes mají i nelékaři – sestry, záchranáři, laboranti, etc… Ale prozradím vám ještě jednu věc i mezi námi nelékaři je spousta velice zajímavých a velmi zkušených kteří sice třeba ani nemají ten titul, ale rozhodně by měli co říct...)

I přesto mi pořád přijde, že nelékařský personál je stále braný z toho "mediálního" hlediska jako „podřadný“, jako bychom neměli dostatek rozumu a zkušeností, abychom se zvládli vyjadřovat. I ty výše zmíněné názory o tom něco svědčí… Jakoby slovo sestry nemělo stejnou váhu, jako slovo lékaře, i když se vyjadřuje narozdíl od něj ke svému oboru. Desítky žen a mužů z nelékařských profesí píšou ministrovi o krizi, ale on se prezentuje prof. Pirkem jako jedinou autoritou se správným názorem na nelékaře (popsal to jako „Skutečný pohled z praxe.“). Jako by nám ministr vzkazoval, že na nás, našich zkušenostech a názorech nezáleží. Protože „obyčejná sestra“ asi v televizi nevypadá tak dobře, jako „pan doktor, primář, docent, profesor“.

A teď k tomu porovnávání mezi tím, která sestra (záchranář) má těžší práci. Ale když si tam dosadíte sanitáře laboranty a další, bude to asi dost podobné, ale nemůžu mluvit za profese, o kterých nic netuším, nejsem totiž lékař ;-)

Pan ministr chce finančně podpořit „První linii“, aniž by byl schopen nějak rozumně nadefinovat, kdo do ní patří. Jsou to nelékaři na Urgentním přijmu? Nebo už ti v sanitkách? (I když ti spíš ne, ti jsou prý totiž se vším spokojeni, tak proč je řešit?) Jsou to laboranti, kteří sice nepřijdou s pacientem reálně do styku, ale bez nichž by nefungoval ani ten příjem. Kolik analýz různých vzorků, zobrazovacích metod je potřeba ASAP zpracovat, než lékař vynese finální diagnózu? Kolik je práce za tím, než pacient dostane krevní transfuzi? Je hematologie v první linii? Patří do první linie i ARO, které si pacienta převezme z Urgentu? Nepatří tam náhodou i lůžkové oddělení, které si přebírá ty méně závažné pacienty? A co nemocnice bez urgentních přijmů, které přebírá pacienty cestou odborných ambulancí? Bude se pracovníkům na nich taky počítat služba jako náročná a v první linii, nebo ne?

Prý je přece zcela objektivně hodnotitelné, že sestry na ARO mají těžší práci, než sestry na standardním oddělení, natož třeba na ambulanci. Vážně? Objektivně? Jak? Jasně, můžeme porovnávat třeba nároky na vzdělání, na specializace – ale pozor, tu někdy potřebujete i na tom standardu. Ale pak si můžeme vzít další aspekt: počet pacientů, které má sestra na starost a musí jim poskytnout 100% péči. Na ARO má jednoho až dva, na standardu někdy i 30. Kdo to má v tomhle ohledu těžší? A další a další aspekty: Má to těžší sestra, která denně naběhá několik kilometrů mezi pacienty, anebo sestra, která je naběhá na sále? Má to psychicky těžší sestra na gerontopsychiatrii, než sestra na dětských popáleninách? Má to z hlediska rizika nákazy těžší sestra na kožní ambulanci, anebo sestra u obvodního lékaře? Má to těžší sestra v nemocnici, nebo domácí péči? Má to těžší záchranář v terénu, anebo záchranář na urgentu? Měla jsem to náročnější já, jakožto záchranář na RESu, když jsem se 12 hodin nezastavila, anebo můj přítel, který těch stejných 12 hodin strávil na záchrance „pouze“ se 4 výjezdy. (Domů jsme většinou chodili oba zničení uplně stejně – psychicky i fyzicky…) A má to těžší sestra na uplně stejném oddělení ve fakultce, anebo ta v soukromé nemocnici? (Podle finančního ohodnocení se totiž zdá, že to ta ve fakultce má třeba 2x těžší)

Upřímně si myslím, že jsem trochu schopná porovnávat, za svoje praxe při studiu a následnou kariéru jsem si sama prošla různými odděleními i pozicemi (a pořád to není dost dlouhá doba, aby už se mi to vytratilo z paměti), od LDNky, přes různá standardní oddělení, ARO, urgent, oddělení chronické resuscitační péče, přes pozici sanitářky na metabolické JIPCe až k mému nejdelšímu působení na pooperačním oddělení kardiochirurgie a nyní do specializované ambulance.

NIKDY bych si ani v té době, kdy jsem pracovala na RESu nedovolila tvrdit, že mám náročnější práci, než třeba holky na LDNce. Víte proč? Mimo jiné proto, že by mě to za pár měsíců totálně psychicky zničilo. Víte kolikrát jsem si říkala, jakou mám neskutečnou výhodu v tom, že se starám „jen o dva“ pacienty? Když jsem nevěděla, kde mi hlava stojí a představila jsem si, že na oddělení o dvě patra výš, kam překládáme pacienty má najednou jedna sestra těch lidí mnohonásobně víc a péči jim musí poskytnout všem stejně kvalitní a za stejný čas. Když jsme lítali v létě na klimatizovaném oddělení a věděli, že na standardu se pečou ve 40°C bez klimatizace? Co je horší, naředit a podat několk infuzí kriticky nemocnému pacientovi, anebo připravit bez chyby 50 různých druhů tablet pro 30 pacientů na standardu? Odebrat každé 4 hodiny odběry, když má pacient zavedený centrální žilní katetr, anebo odebrat jednou za den pacienta s křehkými žilami?  Kdo to má těžší? Kdo má být více ohodnocen? Kdo to rozhodne? Vrchní sestra, která protežuje lidi, co mají sice obě ruce levé, ale chodí jí donášet před těmi, co pracují bez chyb?

Pan ministr navíc tvrdí, že musí být zvýhodněna finančně akutní péče před tou plánovanou. Nevím, jestli mu někdy někdo řekl, že plánovaná péče se ve vteřině může změnit v akutní. Lidé fakt nestonají podle pravidel a tabulek. Jasně, asi je to super, když víte, že vám člověk přijde na příjem s konkrétní diagnózu v 10, oproti tomu, že jste pořád připravení na pozicích a čekáte, kdo přijede a s čím, případně k jakému případu vás zavolají se sanitou. Na druhou stranu, když čekáte na standardu na ten příjem, staráte se mezi tím o další pacienty. Když čekáte na příjem na urgentu, může se stát, že v tu chvíli tam nikdo není… Kdo to má v tuhle chvíli těžší? Co je podle pana ministra ještě akutní péče a co už plánovaná? Je překlad na ARO brán již za plánovaný? A co překlad z ARO na standard k doléčení a rehabilitaci? Co domácí péče - první linie, anebo totálně nezajímavá a upozaděná služba?

A není to vlastně nakonec uplně jedno. Podívejme se na to z pohledu pacienta. Pro něj neexistují žádné první a druhé linii, pro něj neexistují žádné sestry první a druhé třídy, pro něj existuje jen ta nejlepší péče, kterou by měl dostat ve všech stupních svého pobytu ve zdravotních službách – od sanitky po rehabilitaci, od obvodního lékaře po LDNku a já nevím, jak ještě jinak. Zeptejte se pacientů, která sestra má podle nich nejtěžší práci? Někdo vám řekne, že ta na ambulanci, na kterou všichni křičí, že už hodinu čekají. Další vám řekne, že sestřička na standardu, která kmitá mezi 15 lidmi. Někdo, že sestra na ARO, protože musí umět obsluhovat všechny ty přístroje. Nědo, že sestra na sále protože musí uklidnit vystrašeného pacienta. Někdo, že sestřička na LDNce, protože se stará o ty nejnemohoucnější. Někdo vám řekne, že sestra na novorozeneckém, protože se stará o ty nejkřehčí pacienty. Někdo zas, že sestřička v sanitce, protože jezdí k autonehodám. Kdo z nich má pravdu? Nikdo? Všichni?

Zatím jsme tedy u toho, že pan ministr plánuje „odměňovat první linie za náročnost“ ale aby to pak nedopadlo třeba tak, že naopak budeme těm sestrám na urgentu nějak krátit plat, pokud jejich pacient nebude dostatečně zraněný/nemocný, aby si zasloužil pokračovat na ARO? Budeme platit pokuty za pacienta, kterého pošleme domů, protože jeho stav nevyžaduje hospitalizaci? Vím, že to přeháním, ale přijde mi to uplně stejně nesmyslné, jako reálně myšlené nápady, že by se měly uplně zrušit tabulky a zaměstnance odměňovaní podle výkonu. Pardon, ale kdo to bude rozhodovat? Podle čeho? Zavedeme nějakou tabulku, kde si budeme odškrtávat o kolik pacientů se ta která sestra postarala? Jestli byl pacient při vědomí, anebo v bezvědomí? Jestli měl jen centrální žilní vstup, anebo i arteriální? Jestli měl pacient infekční průjem, nebo jen normální? A podle toho se pak sestaví výsledná mzda? Budou se pak sestry předhánět o ty těžké pacienty a upozaďovat ty s menšími obtížemi? Nebo naopak se budou přetahovat o ty nejlehčí, aby jich měly co nejvíc za měsíc? Budou losovat, kdo si vezme akutního pacienta místo chronického? Prát se o „čerstvé operanty“ místo pacientů, kteří již rehabilitují?

A kdo pak bude za chvíli pracovat na těch údajně „snadných“ odděleních a v ambulancích? Práce ve zdravotnictví nejde porovnávat pořádně ani na jednom oddělení, protože nikdy nemáte ani dva stejné pacienty, natož napříč stupni a zaměřením. Jasně, můžeme dávat různé příplatky za služby o víkendech, ve svátcích, můžeme mít příplatky za riziko infekce, za nutnost specializací, ale nemůžeme přece neustále upozaďovat ty pracovníky, co se rozhodli pracovat na těch „neatraktivních“ pozicích a odděleních? nemůžeme jejich platy zamrazit a neustále je odbývat tím, že mají lehčí práci. Přestaňme trestat sestry které po X letech služeb a přesčasů odejdou do ambulancí, protože už třeba nezvládají noční práce ze zdravotních důvodů tím, že jim najednou seberete podstatnou část příjmu, protože „nejsou v první linii“. Oprvdu si někdo myslí, že masivní diferenciace příjmů sester na různých pozicích vyřeší jejich nedostatek a zlepší péči o pacienta? Nebo to jen vyvolá další řevnivost mezi lidmi, kteří spolu mají primárně spolupracoavat?

A mimochodem, nezapomínejme na ostatní nelékaře, bez nich by to totiž nikdy nefungovalo, ale jakoby byli pro mnohé nadřízené neviditelní. Jedna "chytrá paní" z ministerstva zdravotnictví pohrdavě pronesla, že na sanitářích tým nepostavíte. Ale ano, postavíte, jen vás to musí trochu zajímat, musíte si umět vážit jejich práce, musíte je umět ohodnotit a přestat spoléhat, že sestry utáhnou všechnu práci i bez pomocného personálu.