Děvčata, nemáte to lehké! Ale já už žádné změně nevěřím. Psal jsem o tom dvacet pět let. Marně. Dnes už jsem konečně na trvalé dovolené. A tak vám také přeji, abyste se té trvalé dovolené dožila!

Mě hlavně bohužel nenapadá, co víc dělat, než psát, mluvit s lidmi, upozorňovat, chodit na jednání. Ze svojí pozice jsem příliš "malá paní", abych cokoliv změnila, ale třeba konečně dojde více lidem, že jen někde v koutě nadávat a jinak nic neřešit, je fakt k ničemu. A že i pacienti by se měli zajímat, co se děje, protože se jich to prostě taky týká... No hlavně doufám, že se jí nedožiju "předčasně", když vidím, kolik zdravotníků má trvalé zdravotní problémy až invaliditu...

Máte to hezky sepsané. Jen jsou to samé potřeby. Dejte dejte dejte. Trošku Vám tam vypadlo, co byste pro sebe a svou prestiž mohly udělat samy.

Prestiž není hlavně proto, že se velká část Vašich kolegyň neumí slušně chovat. Víte on pacient v nemocnici jaksi není zvědavý na otrávené a důležité sestry, co jim slova jako ochota, slušnost, práce, poslání nic neříká, případně jsou to pro ně sprostá slova.

A možná se budete divit, ale čím "mladší a vzdělanější" sestra, tím větší hovádko.

Neříkám, že všude a všechny ale je to poměrně častým jevem. Zkoušela jste se nad tím někdy zamyslet taky z pohledu "druhé strany"?

Řekla bych, že v blogu slečna Kutačová navrhuje několik věcí, které by mohly sestry udělat samy...