Pípni a zmlátím Tě II.

Mám dojem- nejspíše je to špatný dojem, ale když jsem napsala svůj příspěvek s názvem: Pípni a zmlátím Tě!, jako bych odstartovala vlnu- jednak nevole vůči týraným ženám a jednak se začaly psát různé články o známých týraných ženách- paní Čejková, paní Monyová- budíž jí země lehká a dále se začaly psát na toto téma další různé a jiné blogy a já věřím, že otevřu další hodnotnou diskuzi pod tímto příspěvkem.

Proč se stále domácí násilí řeší tak málo a vypluje na povrch až když je nejhůře? Jenže kdy je nejhůře? Kde je ta hranice, kdy to člověk už prostě dále nemůže snášet?

Pro každého je ta hranice jiná, každý má jiný práh bolesti, každý svou psychiku kočírujeme jinak. Každý máme jiné problémy a každý je řešíme různými způsoby.

Když jsem zažila svou- ne moc hezkou- část života, po nějakém čase jsem si řekla, že jsem dobrá, že jsem tohle vůbec zvládla. Že jsem dokázala mu neodemknout, i když bušil na dveře a žadonil jak malý psík. Díky tomu, že jsem ty dveře neotevřela, jsem nejspíše mezi živými, protože si nedokážu představit, kam by to dále vedlo.

Vzpomínám si, když jsem se svým švagrem dorazila do bytu pro věci, kde byl i mimo jiné ON, byl vzteky bez sebe a řval na mně, že si za všechno můžu sama. Že jsem si všechno zasloužila. A po tvářích mu čůrkem tekl pot...  Tohle přece nemůže říct normální člověk.

Nedávno se mi stala celkem zajímavá věc. Když měl syn asi rok, seděla jsem u doktorky v čekárně a najednou mně oslovila paní, očividně s dcerou po boku a miminem v náručí. Ptala se mně, jestli já jsem já, a když jsem souhlasně kývla ( v životě jsem tu dámu neviděla ) řekla mi, že tohle je syn výše zmiňovaného tyrana, nevlastní bratr mého syna. Ohromeně jsem zírala a nebyla mocna slova. Na tuto epizodu jsem nějak pozapoměla, ovšem oživila se tehdy, kdy mne kontaktovala neznámá dívka a chtěla po mně, abych tyto dva chlapečky- dnes už starší- spolu sezámila.

A začal další příběh, ze kterého mi běhal mráz po zádech víc, než z toho mého- nutno podotknout, že jde stále o to samé hovado, které týralo mne.

Ta slečna- říkejme jí slečna X- ta slečna X HO poznala těsně po mně. Měla šetnáct let!!! Když se poznali, zamilovala se do něj tak, jako já ( dnes nechápu, co jsem na něm viděla!). Ale co následovalo po tom- odstěhovala se s ním pryč z města, kde s ním otěhotněla (v 16letech!!!), tam jí několikrát surově zmlátil tak, že potratila. Otěhotněla s ním znovu, po druhé, ale to už jí někdo pomohl utéct domů. Jenže On byl jako pronásledovatel, celé těhotenství nedal pokoj, několikrát jí okradl, měl na kontě různé krádeže plus dealerování  a vyrábění drog, za což HO následně zavřeli. Slečna X ho několikrát nahlásila a stejně od něj neměla pokoj. Jediné její štěstí bylo to, že před jejím porodem HO chytili za vaření pervitinu a zavřeli ho do vězení. Což je taky docela paradox, za ublížení na člověku nic, za drogy jde člověk sedět.

Tak co si říkáte teď? Kde ta slečna X měla své rodiče, že jí pustili s cizím chlapem do jiného města? Mladá, blbá holka? To možná, ale jak jde vidět- ON dokáže z lidí udělat úplné trosky, těžko schopné k úniku. Vše dělal tak, aby nikdo  nikdy nic nepoznal. TOHO člověka jsem totálně neznala, v životě by mně nenapadlo, že fetuje nebo dokonce vyrábí drogy. V životě by mně nenapadlo, že na mne vztáhne ruku, v životě by mně nenapadlo, že já budu ta, která nebyla schopna odejít a tohle všechno si nechala líbit. Naštěstí i slečna X z toho vyvázla, je zdravá, má zdravé dítě, které je mimochodem mému synovi velice podobné.

Často uvažuji nad tím, jak a jestli vůbec svému synovi mám něco říct. Za svého otce bere toho, který je s námi teď a má nás rád, ale myslím, že časem by měl vědět, co se doopravdy všechno přihodilo. Až přijde ten správný čas.

Jednou mi kartářka řekla, že se HO v životě nezbavím, že se se mnou minulost potáhne a ON mi nedá pokoj. V podstatě měla pravdu, vzpomínky na něj pokaždé ožijou, když můj syn, předvede nějakou grimasu JEMU tak podobnou. Ožijou vždy, když čtu o týraných ženách v nějakých diskuzích, radím jim z vlastní zkušenosti a přesto  všechno vím, že to málokdy pomůže.

Ale pokud to nějaká taková čte, zase bude lépe. Uvidíte. Jen seberte zbytky svých sil, co máte a utíkejte, co Vám nohy stačí. Moc Vám držím pěsti!