A je to tady zase. Naši smradi se ukazují opět v plné parádě. Do Ježíška daleko, Mikuláš se svou družinou jim moc strachu nenahnali a tak dělají nezbednosti.
Myslela jsem si, že se absolutně nedokážu červenat, ovšem náš nejmladší mě přesvědčil o pravém opaku.
Zvesela se tak bavíme u rodičů od muže, společnost nám dělali ještě jeho sestra se svým mužem, je Mikuláše, doma je veselo. Děti lítaly jak o život, až z nich pot crčel a já, v nějaké slaboduché chvíli pronesla, aby spratkovi někdo serval přes hlavu mikinu, nebo odpluje ve vlastním potu a pokračovala jsem v diskuzi. Muž se chopil svlékání a já se zájmem koukala, co to ten synek má narváno na břichu na triku.
,,Co to má na sobě?,, Pronesla jsem a v ten okamžíček mi to bylo jasné. Ovšem nechápu- a byla jsem velmi překvapená a frustorvaná- kdy si to díté stihlo na svůj pupek narvat moje spoďáry. Červené. V tu chvíli jak na potvoru všichni zmlkli a s vykulenýma očima civěli na smradkův břich. Připadala jsem si jako ve špatné reklamě na Fidorku...
Celkem jsem zjistila, že spratek mladší je prostě expert. Člověk má denně sto chutí řezat ho od rána do večera, ale nějak to nejde, omotává si nás kolem prstů.
Starší dostal za nějakou nepřípustnost na zadek, ječel, až se hory zelenaly, sliny mu kapaly z pusy, hubu jak vrata. Mladší vzal do ruky ovladač a mířící na staršího a urputně mačkajíc tlačítka se ho snažil utlumit. Scéna jak z filmu.
Zrovna včera, při mém běsnícím poletování po baráku a uklízení, jsem spratka mladšího nechala na vteřinu bez dozoru a to jsem nejspíše neměla dělat. Někde se zmocnil hutného krému na obličej, určeného právě na zimní počasí a natřel se tak dokonale, že na rukou měl vrstvu tlustou asi jako kůže hrocha, měl namazanou hlavu tak dokonale, že jsem myslela, že nás navštívila Bílá paní a na našem novém gauči se skvělo mnoho kydanců velikosti menšího kola od traktoru. Následně asi dvě hodiny po tomto úletu se zmocnil jeleního loje, namazal psa, zdi, sebe... O čmáranicích pastelkami po zdi bych také mohla vyprávět velmi zdlouhavě.
Takže k nám letos Ježíšek nejspíše nedorazí. Dětem ten předvánoční čas ubíhá velmi pomalu, táhne se, jak žvýkačka a nám dospělým ty dny utíkají mezi prsty jako voda. Proto jsou ti naši kluci před Vánoci jako utržení ze řetězu, aby nám kvalitně okořenili život, protože se nemohou dočkat Šťedrého dne, aby pak pod stromečkem začali hulákat, že Ježíšek usoudil, že tak moc nezlobili a donesl jim spoustu vysněných dárků. My naopak zjihneme, zatlačíme slzu a příští rok to bude zase stejné, ne-li horší.
Hezké Vánoce Vám přeji a doufám, že se tady zase příští rok shledáme :-)
Konkrétně tohle přeji všem čtenářkám maminkám, které poctivě studují mé blogy a zjišťují, že v tom nejsou samotné- ba naopak- je to všude stejné, moc děkuji.
Zuzka
