Moje nervy!

Zatím co se řeší v našem státě volby do krajských zastupitelstev, v Americe volby prezidenta, já mám na starosti věci, o kterých se leckomu ani nesnilo. Mí dva synové mi dávají zabrat tak, že jsem zemdlelá už vpoledne, natož kde je do večera?

Zrovna procházíme stádiem, kdy mladému ruším dudlíky, plenky, a vlastně všechny neřesti, za které, když byl miminko, byl chválen.

Jenže ono by se muselo chtít, mám dojem, že naše matky byly daleko více důslednější. Ne tak já. Pořád si říkám- až bude mladej chtít... A dudlíky mi připadaly roztomilé... A až to přijde, tak to přijde. Nejsem žádná supermatka, která se řídí tabulkami a život svého potomka má nalajnovaný do jeho patnácti let. Ovšem- taky jsem si jednou přečetla statistiku, co by můj milovaný měl ve dvou letech umět a lezly mi oči z důlků: Umět barvy??! Hm, nezná ani kakánkovou, natož nějakou jinou. Umět se sám oblíkat??! Svlíkat by mu šlo, dokonce jsme s mužem uvažovali, zda z něj neroste budoucí striptér. Slovní zásoba o nejméně třista slovech??! Ach, mé dítě je nejspíše zaostalé, nejvíce skolňováno je u nás AUTO a HAM a DE JE MAMUFS? Což je v překladu Kde je máma? Syn je buď MAMUFS nebo TATUFS a nikdo jiný se na něj ani koutkem oka nesmí podívat, jelikož náš spratek je schopen ho zavraždit pohledem. Ach...

Plíny- ty mě přivedou do hrobu. Je zvlášní, že po tom, co jsem zrušila dudlíky, zrušila jsem nechtěně i poobědové tříhodinové spaní, kdy jsem měla aspoň nějakou tu chvilku pro sebe. Náš milouš, jakmile ho uložím do postýlky, tváří se jako andílek, pohladím ho po střapaté hlavičce, přikryju po bradu, avšak za chvilku se z pokoje ozývá hysterický řev, že chce E E. Vlítnu tam, nahatý chlapeček tancuje v postýlce a zpívá si E E E E E.... Posadím ho na nočník, dostane pochvalu, obleču ho a uložím. Do pěti minut je ten smrad svlíknutý znova a prostě je to to samé dokola, když ho chci z postýlky vytáhnout, zemdlí mi na stokilové dítě, řehtá se jak kůň a vůbec si dělá to, co on sám uzná za vhodné. Nejlepší bylo, když se ti dva večer koupali, naráz řev jak když je na nože bere, vletím do koupelny, vidím je oba sedící nahoře na vaně a vřeští a je jim blivno a smějou se, až se za břicha popadají. No bodejť, když se mladej vysmolil do vany a oboum to připadalo jako děsná sranda, když zhůry tu nádheru pozorovali, jak si plave mezi hračkami. Ach...

Naproti tomu- náš druhý synek, starší, začíná mít -díky školce- jadrný slovník. Včera by se za něj nestyděl ani pan Freud, když jsem hošánkovi ukazovala v časopise stezku někde na vrcholcích hor, s očima navrch hlavy mi sdělil, že: Kdybych tam byl, mami, tak bych se jistojistě posral!! Což v jádru uznávám, asi bych udělala to samé, jelikož oba nesnášíme výšky. Vzápětí na to se mému muži cosi nepovedlo a náš chlapec mu s moudrým pokýváním hlavy řekl: Tak to jsi v průseru, taťko. Ach...

Není nad to, když byli oba malí... ACH!!!!