Kamera, klapka, jedeme!

Česká republika má stále více a více režisérů, kteří natočí tisíce a tisíce hodin na film zaznamenaných příběhů, silných i těch slabších, ročně - nejrychleji rostoucí skupinou mezi režiséry jsou přitom tatínci, kteří pro samou potřebu "udělat dětem něco na památku, že jo", zapomínají, že jsou vlastně tatínky a stávají se z nich režiséři se všemi jejich neduhy.

     Když jsem odcházel před třinácti roky z malé vesničky za štěstím do Prahy, byl jsem vždycky u vyjevení, když jsem na Starém Městě potkával průvody japonských turistů, ověšených fotoaparáty a digitálními kamerami a točících a fotografujících nejen krásy Prahy, ale i zajímavosti typu "zátiší s odpadkovým košem", "portrét u kandelábru" a další, podobně umělecky přitažlivé objekty.

     Když jsem odcházel loni po dvanácti letech z Prahy na malé město do jižních Čech, nečekal jsem, jak moc jsme se toho, co se týče natáčení a fotografování, od japonských turistů naučili my, obyvatelé středoevropské kotliny všech ras, vyznání a věku. Jistě, jezdíme s rodinou po výletech a tak jsem si mohl za poslední roky všimnout, že kamera a digitální fotoaparát se stávají nedílnými členy mnohých rodin (včetně té mojí), ale až na malém městě jsem si všiml, že se z dobrých pomocníků stávají vládci mnohým z nás.

     Začalo to na dětském karnevalu letos v zimě - do soběslavského kulturního domu přišlo docela dost dětí, téměř všechny v maskách a téměř všechny v doprovodu rodičů. A tyhle děti v maskách se chtěly bavit - a světe, div se, chtěly se bavit se svými rodiči. To byl ale problém - maminky většinou seděli u stolů a klábosily a z tatínků se stali režiséři - kolem parketu, kde se proháněly děti, to byl najednou samý Forman a Fellini - sem se koukej, natoč se doleva, híml hergot, trošku se hejbej, koulel očima mladý, dobře oblečený tatínek s digitální kamerou, ukrytou v dlani, na svého synka, který chtěl být pirátem a namísto toho musel poslušně stát modelem. Když byl záber hotov, tatínek spokojeně mlaskl a šlo se na záběr další. Chyběla je klapka. Ale věřím, že i to jednou, v nedaleké budoucnosti, přijde.

     Podobných tatínků jsem na zméněném dětském karnevalu napočítal kolem patnácti, což mě osobně přijde dost - tihle tatínci se nepřišli bavit se svými dětmi, přišli vyrábět rodinný archív, který pak budou představovat při návštěvách babiček, dědečků, tetiček a strýčků nebo rodinných dobrých i méně dobrých známých, kteří nabudou dojmu, že ti Novákovi se dětem věnují jako nikdo.

     Aby to ale nevyznělo tak, že kážu vodu a sám víno piju - já taky natáčím a fotím své děti, i na onom  karnevalu jsem fotografoval, ale jen na památku, ne s myšlenkou, hele, tohle musí bejt dobrej záběr, sousedi, až přijdou na kafe, budou čubrnět a možná i závidět, jak se umíme s našimi dětmi bavit a kde všude s námi byly.

     Nic, rozepsal jsem se se, musím končit, je neděle, jedeme na výlet - děti se těší (tedy to větší, to malé ve věku čtyři měsíců se tváří zatím tak trochu tajemně a vyhýbavě), manželka taky - baterie v digitálním fotoaparátů a kameře jsou nabité, paměťové karty prázdné a nedočkavé záběrů, ještě promyslet kompozici a jedeme, snad bude dobré světlo, domácí archív je třeba dozásobit novými snímky, za týden přijedou známí, tak ať vidí, že my se dětem věnujeme. Zdraví vás Novákovi...