Opět typická poslednina, vzpomínka na dětství. Lidi si budou říkat, dědek si nepamatuje, co měl k snídani, ale pamatuje si, kde pochoval ptáčka.
Dvorek z dětství
Takový mrňavý mezi karlínskými činžáky
na začátku popelnice na konci klepadlo,
bylo to mé království, děly se v něm zázraky,
mohl být vším, co jsem chtěl, vším, co mě napadlo
xxx
Prožil jsem na něm i své první zklamání
chtěl jsem být popelářem jako každý malý kluk
pletl jsem se jim pod nohy při vyvážení,
jeden z nich mně nakopl, že na ně zanevřu mu bylo fuk
xxx
To klepadlo sloužilo jako hrazda, kladina, lavička
spřádali jsme na něm plány na klukovské akce
s holkou od naproti na něm padla i první hubička
později jsem na něm s tátou klepal koberce
xxx
Před oknem do suterénu jsme panáka skákali
byl tam plácek, který končil zábradlím a hlubokou dírou
do té díry, když jsme povyrostli, tak rádi slézali
v suterénu bydlela madam, byla pana domácího milenkou
xxx
Do toho mrňavého dvorku se vešla spousta vzpomínek
rychle jsme mu odrostli v okolí nás čekala jiná dobrodružství
jen v rohu vepředu, plný čmelíků, je pochovaný mrtvý ptáček
dvorek zevšedněl, my měli jiné nároky, zůstal zapomenutý
xxx
Ještě jedna vzpomínka se mi vrací, byl jsem o mnoho starší
byla skoro ještě noc, vyšel jsem z domu a pod nohama mi křupal sníh
tmu zaháněla pouliční lampa a příslib jara byl cítit v ovzduší
dvorek vypadal jinak, modře, romanticky, vlahý vítr mě hladil po tvářích
