Když jsem tenhle list našel, tak jsem ho chtěl zahodit. Potom jsem si vzpomněl, co všechno se k němu váže a rozmyslel jsem si to.
Pohádku jsem napsal někdy okolo roku 1984 pro jihoafrický občasník Našinec, který v Pretorii vydával Jirka Troják. Na té češtině, a to jsem ji trochu poopravil je to poznat, vůbec jsem ji v psané formě v té době nepoužíval. Zajímavé je, že asi rok po vydání přijel do Pretorie jeden poměrně známý český spisovatel. Diskutoval se mnou tisíce věcí, včetně scénáře na film. Pár dní u mě i bydlel. Říkal, že jediné, z čeho má strach je, že mu to přestane psát, protože nic jiného neumí a neví, jak by se uživil. Odjel a poslal mi svoji pohádku, já mu na oplátku poslal svou. Tím naše korespondence skončila. Někdy na jaře 1991 jsme byli s manželkou na návštěvě Prahy. Dotyčného jsme potkali u Obecního domu a halasně se k němu hlásili, ale on dělal, že nás nezná. Dozvěděli jsme se, že se pustil do politiky a asi jsme se mu nehodili do krámu. Tím ty podivnosti okolo téhle pohádky neskončily. Rok na to jsem se při další návštěvě Prahy setkal se starým kamarádem a řeč přišla také na toho pána. Nějak jsem se zmínil o té výměně pohádek a onen „kamarád“ mi řekl, že ji ten spisovatel zveřejnil pod svým jménem. Trochu jsem zapátral a nic jsem nenašel, zato jsem narazil na informaci, že onen „kamarád“ na mě v roce 1968 donášel na STB. Prý kvůli holkám. Blbost, byl jsem v té době již ženatý. Tak tady je ta pohádka.
Pohádka o psu.
Znal jsem jednoho psa a ten hrál na housle. Každý večer vylezl z boudy, v tlamě futrál, sedl si pod hrušku a místo vytí na měsíc hrál serenády. Přes den to byl docela obyčejný pes. Štěkal na každého, kdo šel kolem, honil ptáky, které nemohl nikdy dohonit. Nikdo nevěděl, co to bylo za psa, nikdo nevěděl, odkud přišel. Jednoho dne byl na zahradě, přišel a olízl ruku klukovi Jakubovi, který bydlel v domku, co na té zahradě stál. No a hned byli kamarádi. Jakub kamaráda moc potřeboval. Hned povídal psovi věci, která by nikomu jinému neřekl.
„Kluci se mi smějí, že mám strach, ale já strach nemám, já mám strašidlo, víš. Vždycky večer přijde, sedne si ke mně na postel a vypráví mi strašidelné věci a já se potom bojím. Táta se zlobí, že nespím a druhý den ve škole usínám. Potom se mi všichni smějí, že jsem hloupý.“
Pes se jenom usmál, ňafnul a řekl: „A když to někomu povíš, tak se ti směje, viď.“ Jakub jenom kývl hlavou a ani se nedivil, že pes mluví. „Víš“, „pokračoval pes: „strašidlo, a ještě k tomu svoje vlastní, nemá každý, to mají jenom kluci s fantazií. Víš co, začni si s tím strašidlem povídat a uvidíš, že nebude tak strašidelný.“ „To bych chtěl“, odpověděl Jakub, „ale když já nevím, co mu říct, já z něho mám takový strach.“ „Víš co“, řekl pes „já si k tobě večer vlezu pod postel a budu ti napovídat.“
Večer to ale dopadlo špatně. Maminka psa zahlédla, jak se plíží s Jakubem do jeho ložnice a hned spustila: „Toho zablešence mi do baráku netahej, ať si zaleze do boudy po Alíkovi“ a psa vyhnala na zahradu.
Jakub si lehl do postele a se strachem čekal, kdy přijde strašidlo. Sotva si mu sedlo na postel Jakub vyskočil a utíkal k oknu zavolat na psa, aby mu pomohl. Otevřel okno a uviděl psa pod hruškou a uslyšel, jak hraje na housle. Pomalu se vrátil do postele a už se bál strašidla trochu méně. Nebyl již na něj sám. Druhý den si se psem povídal o tom, co mu strašidlo v noci říkalo. Pes mu radil, na co se má strašidla ptát, aby ho zmátl. A tak to šlo celý týden. Ve dne si Jakub se psem povídal a v noci hrál pes na housle. Týden na to už strašidlo nebylo ani tak úplně strašidlo. Měnilo se i na jiné věci, třeba na dobrodružnou jeskyni. V té se Jakub ještě stále trochu bál, ale již to nebyla hrůza. Koncem měsíce již chodil Jakub se strašidlem na procházky po lese a vůbec se nebál. Pes hrával večer tišeji a některý večer nehrál vůbec. Přes den se toulal a maminka na psisko hudrovala. Jakubovi bylo smutno. Jednoho dne se psa zeptal: „Ty už mě nemáš rád, viď?“ „Ale kdepak,“ odpověděl pes, „mám, ale ty už mě tolik nepotřebuješ, jsi kamarád se strašidlem. Byl jsem včera vedle v ulici,“ pokračoval pes“ „a tam bydlí kluk Jirka a toho chodí strašit tma“ a začal se plížit pryč. „Tak ahoj“ řekl Jakub a psovi zamával.
