Alžběta Falcká princezna česká abatyše a filozofka

Alžběta Falcká (také Alžběta Česká, Alžběta z Herfordu) 26. prosince Heidelberg až 8. února Herford.

Dcera zimního krále Fridricha Falckého a Alžběty Stuartovny. Vnučka anglického krále Jakuba I. Stuarta.

 Jako malá žila u své babičky v Heidelbergu, asi v devíti letech se přestěhovala za svými rodiči, kteří žili ve vyhnanství v Haagu. Základ jejího vzdělání byl položen v Leidenském Prinsenhofu. Zde studovala řečtinu, latinu, francouzštinu, angličtinu a němčinu. Z poznámek její sestry Sofie vyplývá, že dostávala lekce z matematiky, politiky, filozofie a přírodních věd. Její sourozenci jí díky jejímu nadání a studijním úspěchům přezdívali Řekyně. Je pravděpodobné, že dostávala lekce z hudby, malování a tance. Jejím lektorem byl nejspíš Constantijn Huygens.   

 V roce 1633 Alžběta dostala nabídku k sňatku s polským králem Vladislavem IV. Vasou. Přestože sňatek by byl prospěšný pro její rod, tak ho odmítla. Musela by totiž konvertovat ke katolické víře polského krále, a to pro přesvědčenou protestantku Alžbětu bylo nemožné.

 Celý svůj dospělý život si Alžběta psala s předními mozky své doby. V roce 1639 si začala psát s Annou Marií van Schurman zvanou holandská Minerva. Psala si s matematikem Johnem Pellem ohledně Descartova eseje Geometrie. Psala si s kvakery Robertem Barclaym, Georgem Keithem, Williamem Pennem a mnohými dalšími osobnostmi.

 Na politické scéně byla pravděpodobně zapojena do vyjednávání Vestfálského míru, a ukončení Anglické občanské války.

 Na její zájem o filozofii poukazuje, že již v roce 1640 věnoval Alžbětě publikaci „Pojednání o vášních a schopnostech duše člověka“ Edward Reynolds.

 Ovšem největší vliv a to vzájemný, měl René Descartes. V roce 1642 Alžběta čte jeho „Meditace o první filosofii“, o rok později se s ním v Leidenu setká. Od té doby si s ním až do jeho smrti dopisuje. Alžběta nikdy nepublikovala ucelenou filozofickou práci, její filozofii známe hlavně z její korespondence s Descartem. Její dopisy Descartovi vycházely postupně, ucelenější vydání je až z 18. století. Jedná se o kopie originálů, ale jejich návaznost na Descartovy dopisy a reference ze soukromého života, potvrzují jejich autentičnost.

 Rozsah témat v dopisech je obrovský. Diskutují Descartův dualistický ontologický model (res extensa a res cogitans) obecně a jeho úskalí v interakci těla a mysli specificky. Diskutují matematiku, přírodní filozofii, morální filosofii a vášně. Diskutují poltickou filosofii včetně Machiavelliho Vladaře. Jejich názory se často rozcházejí a Alžběta klade otázky, na které Descartes hledá odpovědi. Descartes jí věnuje svoje Principy filozofie. Poslední Descartova práce Vášeň Duše (1649) je vlastně výsledkem jeho hledání odpovědí na její otázky. Jde sice pravděpodobně o historický drb, ale je zde i určitá spojitost s Descartovým úmrtím. V zimě roku 1649 odjel na pozvání královny Kristýny do Švédska, kde 11. 2. 1650 umírá. Kristýna prý původně pozvala do Švédska Alžbětu, která to odmítla a místo sebe doporučila Descarta. O jeho smrti jsou dvě teorie, první, že schůzky s Kristýnou, s kterou si moc nesedli, se konaly v brzkých ranních hodinách ve studených komnatách. Descartes dostal zápal plic a zemřel. Druhá, že ho otrávil katolický mnich, který měl strach, že Descartes Kristýně rozmluví její plánovaný přestup ke katolicizmu.

 Po uzavření vestfálského míru nějaký čas žila u svého bratra Karla Ludvíka, kterému byl navrácen falcký trůn, na jeho dvoře v Heidelbergu. Poté žila u svého bratrance braniborského kurfiřta Fridricha Viléma a také u své sestřenice Hedviky Žofie v Kasselu. Snažila se nepříliš úspěšně šířit Descartovu filosofii v Německu. Pokračovala ve své korespondenci a přidala k ní kalvinistického teologa Johanese Coccia.

 V roce 1660 vstoupila do luteránského kláštera v Herfordu kde byla v roce 1661 zvolena koadjutorkou. V roce 1667 se stává přes to, že je byla kalvinistkou, jeho abatyší. V jejím klášteře najde útulek mystik Jean de Labadie a jeho skupina. De Labadie musí pod nátlakem klášter opustit, ale jeho skupina v klášteře zůstává pod Alžbětinou ochranou. V klášteře také přijímá kvakery. Dopisuje si s Leibnitzem a Malebranchem o Descartově filozofii. V roce 1677 ji v klášteře navštívil William Penn a Robert Barclay. V roce 1678 Gottfried Leibnitz. Alžběta umírá 8. února roku 1680 v klášteře v Herfordu.