Minulý týden skončilo pololetí. Rozdávala se vysvědčení, emoce „obdarovaných“ a jejich rodičů o sobě dávaly vědět. A k čemu to vše? Co se dá ze známek vyčíst? A co známky vlastně v životě znamenají?
Všichni máme nějakou zkušenost s vysvědčeními. Všichni jsme je dostávali a všichni jsme k nim zaujímali nějaký konkrétní postoj. V danou chvíli. Která relativně brzy vyprchala. Vysvědčení jakožto velká bublina, která brzy splaskne.
A jak by ne, když nemá takřka žádnou vypovídací hodnotu! Dítě je učitelem klasifikováno na stupnici od 1 do 5 (no řekněme, že v drtivém počtu případů jen od 1 do 4). V podstatě jde jen o číslo, za kterým se nepochybně skrývá nějaká informace, ta ale na světlo boží zároveň s číslem nevyjde. Díky klasifikačnímu řádu, který je omezen číselnou hodnotou a není automaticky doprovázen detailnější informací o stavu znalostí dítěte a možnostech jeho dalšího pokroku, se nedozvídáme ve své podstatě nic. Nevíme, kde má dítě mezery, když obdrží dvojku, nevíme, na jakém postupu se s ním domluvit, jak věc zlepšit. Z vysvědčení se zkrátka nedá vyčíst, co je špatně a už vůbec se z něj nedá zjistit, co udělat, aby to příště bylo lepší. Jinými slovy – polepši se, mé dítě, i když sama nevím, v čem a jak. Jediné, co snad zůstává v platnosti, je bláhové ustrnutí v případě, že vidíme sloupec jedniček. Dokonalost sama? Ale no tak, ani to přeci z vysvědčení nelze zjistit!
Možná, že teď někdo začne oponovat, že to s tím podáváním informací zas tak špatné není. Existují přeci třídní schůzky, mnohde i schůzky v triádách (učitel, žák, dítě), individuální pohovory učitele a rodiče. Jistě, oponent by měl pravdu, to vše je stále v platnosti, nicméně otázka je, do jaké míry je komunikace natolik kvalitní, že po jejím ukončení víme, na čem jsme, víme, co a jak dělat dál a máme zásadního účastníka (dítě), které je slušně motivováno, aby onen krok dopředu s nadšením udělal – protože je to holt on, kdo má zabrat. Jak často rodiče odcházejí z třídních schůzek a pohovorů s učitelem s jasným scénářem dalších „akčních kroků“? Za předpokladu, že učitel ví, co chce sdělit a poskytuje také i návod, jak na to, pak věřím, že rodič informace má. Nicméně je otázka, kolik učitelů je schopno takto strukturovaně s rodiči a dětmi komunikovat. Většinou dochází pouze k omezení na popis toho, co je špatně a doporučení znějí třeba: je nutné to zlepšit/ změnit/ zapracovat na tom/ snažit se. Fajn informace, ale jak na to? Neví-li to učitel, neví-li to rodič, proč předpokládat, že to bude vědět dítě?
Dvojka, trojka či čtyřka na vysvědčení jsou sice ukazatelem toho, že dle nějakých měřítek má dítě mezery v tom kterém předmětu, nicméně často zůstává záhadou, jak to pro příště napravit. Děti se totiž často neumějí systematicky učit, nevědí, že je rozdíl mezi tím, jak přistupovat k matematice a jak k angličtině. Že rozdílné předměty prostě vyžadují rozdílný přístup. Vezměme také v potaz výkonnostní křivku, o které děti moc nevědí, natož aby ji ke svému prospěchu využívaly a množství koníčků, která vyplňují dětská odpoledne, takže mít ve finále prostor pro změnu strategie vůči svým slabším školním výsledkům je někdy nad lidské síly!
A teď otočme list: podívejme se na to tak, že čísla na vysvědčení pro nás nemusejí být důležitá. Z čeho totiž jsou? Z češtiny, matematiky, angličtiny, dějepisu, zeměpisu, přírodopisu, chemie, fyziky… Samé známé pojmy – figurují totiž ve školách a na vysvědčeních desítky let – mnoho desítek let stále ty samé pojmy (až na ty cizí jazyky). Byť se svět mění značnou rychlostí, ve školách to obsahově vypadá tak, jako kdyby alfou a omegou byly stejné předměty, které se do svých hlav snažily nasoukat už naše prababičky a pradědečkové. Přitom výzvy dneška mají charakter kritického myšlení, schopnosti spolupracovat, schopnosti pracovat sám na sobě, myslet v kostce, být schopen analýzy a také syntézy, být schopen vyhledávat informace a pracovat s nimi, vytvářet fungující vztahy, prohlubovat svou empatii a zastávat pevná morální stanoviska. Co z toho se učí na našich základních školách?
Nehodlám být pesimistická – věřím, že se najdou učitelé, kteří do stávajícího systému jsou s to dát výše uvedené výzvy. Nepochybuji také, že je to stojí jisté úsilí a že narazí na někoho, kdo „novinkám“ neholduje. Nicméně faktem také je, že systém samotný automaticky nepočítá se vzděláváním, které respektuje potřeby dneška a ideálně ještě „vidí za roh“. Klobouk dolů pak před každým kantorem a každým ředitelem, který v této oblasti má jasno. Už jsem slyšela, že „naše škola vám nezaručí, že se vaše dítě dostane na střední školu, na kterou chce. Ale zaručí vám, že vaše dítě naučí myslet.“ Skvělá informace!
Vrátím-li se nyní na začátek, pak vysvědčení a známky na nich uvedené jsou jen nějakou rádoby informací, kterou systém našeho vzdělávání vyžaduje dvakrát ročně. Nic víc. O tom, jak si jednou dítě v praxi povede, o tom, jak moc nebo málo bude šťastné, do jaké míry udělá kariéru – o tom známky nerozhodují vůbec. Známky mají svou platnost jen několik dní: po dobu, kdy vysvědčení koluje po rodinných příslušnících. Jakmile kolovat přestane, odloží se někam „ad acta“ a tam zůstane nevšimnuto hodně, hodně dlouho. A třeba také navždy!
