Slyšíme a čteme o tom docela často – ve školách chybí peníze. Na co? Na kdeco, na vše. Nicméně byly-li by finance, bude automaticky zvýšena i kvalita vzdělávání? Jsou peníze lékem na vše, nebo je třeba léčit i jinými metodami?
Hned zkraje dva příklady: v roce 1999 jsem nastoupila coby čerstvá absolventka fakulty na jednu nejmenovanou základní školu. Byť základní plat byl důvodem ke skřípání zubů, skřípala jsem jimi v podstatě málo – věděla jsem, do čeho jdu a věděli jsme to všichni, kdo jsme zcela dobrovolně na pedagogické fakultě studovali. Nicméně jsem po roce odešla. Kvůli penězům? Nikoli. Protože jsem pochopila, že nemohu „jít dál“.
V roce 2012 jsem nakoukla do systému podruhé. Žádné čerstvě vylíhlé kuře, ale někdo, kdo měl za sebou několikaleté vedení lidí. Pod dvou letech jsem kantořinu vzdala. Důvod? Nebyla možnost „jít dál“.
Troufám si sdělit, že kdo dnes učí děti, učí je proto, že ho to buď baví, nebo působením ve školství získává konkrétní výhody (flexibilní pracovní doba – mnohé lze udělat doma), nebo si jen nedovede představit, že by dělal někdy něco jiného – třeba proto, že tuší, že na nic jiného zkrátka nemá. Učitelé jsou učiteli z různých pohnutek – rozhodně si važme těch, kteří by na stupnici měli nejvýše postavenu právě práci s dětmi. Samozřejmě při možnosti zvýšit učitelům plat, by nikdo z nich asi neřekl „ne, děkuji, nechci, mám dost“. Na straně druhé jsem ale přesvědčena, že kdo učí a učí rád, není pro něj plat překážkou. Alespoň já jsem kvůli platu neodešla ani jednou a jak jsem měla možnost zjistit, tak velké rozdíly mezi platy ve školství a v komerci zase nejsou. Těžko nyní říci, že nelze srovnávat (výjimkou jsou nepochybně platové postupy). Faktem ale je, že je možné říci, že nelze srovnávat možnosti uplatnění a participace na změnách. V tom má české školství velké mezery.
Matka Tereza kdysi řekla, že lidé víc než po jídle hladoví po uznání a ocenění. V mém případě to přesně odpovídalo mé frustraci z toho, že jsem neměla možnost „jít dál“. Neměla jsem možnost cokoli v systému změnit, neměla jsem možnost se k ničemu vyjádřit tak, aby můj názor měl jistou platnost a byl brán vážně. Nesouhlas byl považován za osobní útok na ředitele. Tendence přijít s nějakým návrhem, novinkou, byla smetena ze stolu dříve, než prošla alespoň základní úvahou, zda by se to dalo třeba vyzkoušet. Ego nadřízeného bylo nezměrné.
Mnohdy jsou ega nadřízených nezměrná, jedno, jaké instituce či firmy se to týká. Kdo se do střetu s egem šéfa nedostal, může si gratulovat. Na straně druhé je jen málo firem, kde ani šéf nemá svého šéfa. Je jen málo firem, které nepotřebují své zaměstnance – aby přicházeli s inovacemi, aby uvažovali nad věcmi, aby nacházeli dostatek motivace pro svou práci už ve své práci samotné. V tom si dovoluji sdělit, že je školství výjimka.
Jistě – ředitelé musejí vysílat své lidi na povinná i dobrovolná školení, nicméně tohle ve své podstatě nic neřeší. Kdosi si cosi někde odsedí, v lepším případě i s nadšením a chutí to co nejdříve aplikovat v praxi. Ale pořád je to princip – je třeba tě učit, učiteli. Přitom výhodnější pro všechny by bylo sdělení – vím, že můžeš být přínosný už teď a já ti k tomu dám příležitost. A v tom je právě háček: jak dát příležitost?
Předně zde musí být vůle ředitele příležitost poskytnout (už tady lze narazit), následně je otázka, jak na to… Vyžaduje to jisté manažerské dovednosti a hlavně potlačení vlastního ega (obava, že by můj zaměstnanec mohl být schopnější než já, je opravdu velkým strašákem). Stalo-li by se tak, pak už zbývá „jen“ schopnost umět vést lidi: umět se zeptat, co chtějí, co by chtěli ve škole změnit, co by chtěli změnit ve svém předmětu, jaké metody by chtěli aplikovat a proč, jak si představují spolupráci mezi kolegy, napříč obory a stupni. Jak by si představovali ideální komunikaci mezi sebou a mezi vedením, co pro to jsou ochotni udělat a co požadují od nadřízených. Jakou oporu potřebují a od koho. Za co chtějí nést odpovědnost a poskytnout jim konkrétní rozhodovací pravomoci, které ve finále bude respektovat i ředitel sám – neboť vím, že mi to říká někdo, kdo je plně kompetentní…
Tohle peníze nestojí. A přitom je to skvělá motivace lidí, jak se realizovat, jak získat respekt a úctu svých kolegů, nadřízených, rodičů… Jak získat pocit, že v dané škole zanechávám kus čehosi zcela konkrétního, co zůstává, co zkrátka neodchází zároveň s žáky. Že jsem ovlivnil hospodaření školy, přímo se podílel na filozofii školy, že jsem vytvořil skvělé zázemí pro laboratorní výuku atd. atp.
Je toho hodně, na čem by bylo možno zapracovat. Mnohé z těchto změn pak peníze vyžadují – třeba ona zmiňovaná laboratoř. Nicméně postavit se k učitelům jako k odborníkům, kteří v sobě potenciál mají již teď a je jen otázkou jejich šéfa, zda to ví a zda onoho potenciálu chce využít, to peníze nestojí vůbec. A přitom provést změny ve vedení lidí, změnit k nim postoj, vidět je v jiném světle každopádně bude vždy přínosné pro školu a bude vždy přínosné pro učitele samotné.
Při představě, že by k této změně nedošlo a učitelům budou pouze přidány peníze s domněnkou, že tím jejich efektivitu práce zvýšíme, rozhodně narazíme. Za zvýšení platu sice budou rádi, nicméně nebudou-li mít prostor pro vlastní návrhy, nebudou-li požívat respekt nadřízeného, nebudou-li se ctít rozhodnutí učitelů, pak se školství nezmění a nezmění na tom nic ani peníze navíc.
Naopak co se díky penězům změnit může, je vybavení tříd, odborných kabinetů, knihoven atd. Nic z toho do škol nepřijde zadarmo – zde jsou peníze opravdu alfou a omegou. Ovšem – kdo rozhodne o tom, co daná škola potřebuje koupit? Kdo rozhodne o tom, co je prioritou a co počká? Kdo rozhodne o množství? Kdo rozhodne, kde a za kolik se to koupí?...
Dáme hlavy dohromady, budu respektovat rozhodnutí nebo si to rozhodnu sám???
