Mapa nebo navigace, v zásadě je to jedno. Ve finále jde stejně jen o to, zda se nacházíme tam, kde se nacházet chceme.
Naše rodina byla poprvé u Jadranu ještě v době pospolité Jugoslávie – rodiče tenkrát dostali první možnost vyjet směrem na jih. Balt v NDR byl prostě hrozný – na tohle léto si živě pamatuji a nikdy více, řekla jsem si. Jugoslávie tedy byla výhra. A právě proto nebylo možné tuto dovolenou vzít na lehkou váhu. Dlouhé měsíce dopředu se cesta puntičkářsky plánovala – řekněte to někomu dnes, kdo si on-line koupí last minute zájezd, sbalí plavky, šortky, pár triček a jede. I mně to dnes přijde úsměvné, ne-li neuvěřitelné. Nicméně, fakta jsou fakta a ta naše se před cestou zjišťovala různě. Důležité byly samozřejmě „ověřené“ zdroje – kamarádi otce a kamarádky matky. Přes tato fakta nejel vlak. „Věra říkala, že si máme vzít náhradní plynovou bombu“, „Franta doporučuje jeden kemp u Dubrovníku“. Atd., atp. Mně by z toho šla hlava kolem a možná bych nebyla schopna ani vyjet. Rodiče byli nějak otrlejší, takže jsme vyjeli. Šťastně dojeli a šťastně se také i vrátili.
Druhá dovolená hned po rozpadu federace se vyznačovala novými prvky. Předně rodiče po první cestě z před x lety nabyli z nějakého důvodu dojmu, že jsou opravdovými znalci této lokace. Další novinkou byla absence stanu ve výbavě auta – byla jsem všemi deseti pro! - a jelo se do soukromého apartmánu, neboť „Franta říkal, že to tam nemá chybu“. A taky kupodivu objem jídla se zmenšil, předpokládalo se, že bychom mohli případně i ochutnat místní speciality. To už byl velký pokrok!
Cesta byla naplánována, věci sbalené, nač čekat – vyjeli jsme. To, co mým rodičům brnkalo na nervy, bylo mýto. Mýto! Pořád mít někde při ruce nějaké peníze. Proč vlastně po nás chtějí, abychom platili? A pořád? Jako kdyby nestačilo zaplatit jednou. Stále někdo natahoval ruku, stále se naši museli dohadovat, zda to, co do té ruky budou dávat, je spočítáno přesně. Ještě abychom přišli o nějaké peníze! Dobře, zaplatili jsme a jedeme. Jak dlouho vlastně? A jedeme dobře?
Když otec viděl další bránu a u ní dalšího chlapa, který za chvíli natáhne ruku, už ani neuvažoval, o co tady vlastně jde, a jal se počítat peníze. Stáhnul okénko a chtěl poslušně předat obnos. Muž se ale zatvářil nechápavě a cosi řekl. Otec výraz jeho tváře napodobil, neb nechápal také. V cizí řeči, která opět zazněla, pán se zjevně chtěl domluvit, rodiče zaregistrovali univerzální slovo – víza. Víza? Fakt řekl víza? Proboha proč? Ruce, oči – to vše na otci mluvilo jasnou řečí. Řeč samotná výmluvná nebyla, ani co by se za nehet vešlo. Muž stále něco říkal, rukama ukazoval na nějakou ceduli, z níž mí rodiče usoudili, že z výběrčího mýta se v sekundě stal vlastně celník na hranici mezi Chorvatskem a… Bosnou a Hercegovinou. Polilo je horko. Jak se to mohlo stát? Jak je možné, že jsme se dostali sem? My jsme špatně odbočili? A kde? Prosím, tě, Petře, dej mi tu mapu, já se podívám – první rozumná slova maminky po opadnutí šoku.
Mapa, mapa – všude to tady mají špatně značené – slyšela jsem otce. Pořád samé mýto, na to mají cedule všude! Ale aby dali velkou ceduli, kam máme jet, to ne! Lamentoval důkladně, maminka mezitím rozložila mapu – už ji jednou viděla, bylo to docela dávno, kdy díky ní navigovala otce, kudy jet po Jugoslávii. Péťo, ty jsi nekoupil aktuální mapu! Proboha, vždyť tady ani není vyznačené Chorvatsko! A Věra říkala, že tady postavili tolik nových dálnic, že staré mapy mohou klidně letět do koše. Vždyť v té mapě žádná dálnice snad ani není!
Jo, Věra. Věděla hodně. Tatínek s obligátním, kdo se orientuje v přírodě, orientuje se i v životě, tenkrát za tím volantem moc neuspěl. Byl přesvědčen o síle tohoto rčení, že nějaká nová mapa by v jeho očích představovala jen vyhozené peníze. On se přeci orientuje vždy a všude. Navíc – v Chorvatsku, pardon, v Jugoslávii, už byl. To pobřeží je stejné tehdy jako teď. Jen mu do cesty vstoupila Bosna a Hercegovina. Kdo by to byl čekal.
Tenkrát to naši zvládli nakonec na výbornou. A dovolená se povedla. Rodiče sice špatně odbočili, ale byli schopni se vrátit na původní cestu. Byť to bylo pro ně nemilé překvapení, je to malichernost ve srovnání s abstraktními životními odbočkami, které realizuje tolik lidí. Někteří se po x letech otočí a nestačí se divit, kam došli, co tam dělají a co je tady vlastně přivedlo. Jiní to vědí dokonale, nicméně žijí s přesvědčením, že teď už se s tím nedá nic dělat. A do třetice máme mezi sebou takové šťastlivce, kteří si svou životní mapu přeci jenom koupili, nosí si ji s sebou, často do ní nahlížejí a ze své vytčené cesty neustoupí.
A jak jste na tom vy? Do které skupiny byste sami sebe zařadili? Máte mapu nebo nemáte? A nemáte-li ji, chcete ji mít nebo ne? Ať se rozhodneme cestovat svým životem s mapou nebo bez ní, záchranné brzdy máme nakonec všichni. Všichni jako řidiči svého života můžeme kdykoli šlápnout na brzdu či naopak přidat plyn. Záleží jen na nás. Šok můžeme zažít všichni, co ale uděláme po něm, je už pak jen naše rozhodnutí. Mí rodiče zařadili zpátečku a zorientovali se, kde jsou a kde chtějí být. To samé lze použít i pro vlastní život. Stačí to jen zkusit, nebojte, jakmile to své autíčko roztlačíte, samo se pak už rozjede.
