Moje květnová Pouť Řevnice - Dobříš - Jince - Hořovice

Cesta je cíl. Štěstí začátečníka se projevilo v podobě sluníčka a "zázraků" při Velikonoční Pouti. Zde naopak pršelo a vyšly najevo Stíny z hlubin. Vesmír ukazoval svoji temnější stránku. Ale tu kouzelnou také.

Čtyři dny jsou dlouhá doba a i když vybírám jen střípky, není to text ke zhltnutí, ale k ponoření se do atmosféry kraje a života...

Cestou vlakem do Řevnic mi přišel na mysl jeden člověk, který se snaží kandidovat na různých místech do politiky, ale nemá moc konkrétní program a v současné době svoje "hlídání demokracie" spíše proměňuje v určitou urputnost. Vzpomněla jsem si na studenty a učitele Arcibiskupského gymnázia, neboť zde má své syny. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem někdy byla "heretikem". 

Krásná atmosféra v kostele, velmi lidský kněz, který jsem se později dozvěděla, je nemocničním kaplanem. Láska i Duch maximální. Lidé velmi srdeční, což se poznalo jak při zpěvu, tak z celkové atmosféry, tak při podávání rukou. To není v každém kostele. Když hrály varhany, říkala jsem si "to je hudebník, nejen kostelní varhaník." Lidé byli naučeni na to, že měnil tempa, hudba měla tvar. Vzpomněla jsem si na Pavla Beneše, učitele historie z Arcibiskupského gymnázia. Vzpomněla jsem si, jak jsme tak s Igorem Angelovem zakládali Sbor AG. Když začal varhaník zpívat žalm, říkala jsem si, že přesně takhle zpíval Pavel Beneš. Nedalo mi to a otočila jsem se právě ve chvíli, kdy dohrál a kráčel k zábradlí kůru. Byl to on, podívali jsme se na sebe a po mši jsem mohla poznat jeho děti, které řádily potom v různých improvizacích na varhany, zahrát jsem si mohla i já. Ač téměř neumím na klavír, vedlo mě to samo. Harmonie pedálů a Duch v kostele mě vedl. Melodie to byly takové, které člověk slýchá v kostelích a které jsme i nedávno nahrávali v rámci revitalizace mše Josefa Drahorada, prastrejdy našeho kamaráda, který se už narodil v Jižním Tyrolsku a kam pravidelně jezdím. Je dost možné, že ty kostelní melodie byly skládané v podobném stavu - stavu modlitby, kdy hudba prostě nese ten text. Jistě nejsem v této farnosti naposledy, protože duch je tam skutečně srdečný. Cestou jsem si vzpomněla i na to, jak jsme nahrávali s Pavlem Benešem, s Andreou Angelovou a Zdeňkem Lauschmannem CD, které si vymysleli (písně jsme vybírali my) moji studenti do dražby na Společenský večer. Písně krásné i veselé, techniku zajistili kluci, o přestávkách jsme seběhli pět pater dolů a udýchaní sedali k nástrojům a zpívali. Připomnělo mi to nadšení holek z páté třídy, které letos ke mě do kabinetu běhaly nacvičovat Revival na koncert s Radimem Zenklem. Pořád někudy ještě Duch vane. A i cestami, které jsou zcela jinde. 

Při mši kněz mluvil o tom, jak se Ježíš ptal Petra "máš mě rád?" Bůh se nespokojil s odpovědí "mám." Ježíš se ptal "a jak mě máš rád?" Tam už se mechanicky odpovědět nedá, tam se to už musí do morku kosti prožít. Kněz krásně hovořil o tom, jak je člověk šťastný, když "láska ke zlému je menší." Co je to to zlé? Je to ego, přepálená mysl, pocit oddělenosti a pak buď oslabené podřazenosti či nadřazenosti, ale ne sounáležitosti. Je to i láska k hříchu. Vzpomněla jsem si na Karla IV., který už varoval, jak nenápadný a přesto urputný je hřích přejídání se, hřích zahálky apod. Ne, že bychom to neznali... :) Kněz hovořil i o tom, že i kdyby měl člověk jakékoliv schopnosti evangelizace, dělal vše, jak měl, pokud nebude v srdci cítit lásku...

Z chrámu kostela jsem vyšla do chrámu lesa. Vzpomněla jsem si na slova Ježíše Krista "Já jsem ta Cesta." V přírodě je člověk spojený, s lidmi také, ale do jádra věcí jít, žít co nejlépe (i v maximálním odpouštění ke všem, kteří člověku ublížili a v maximálním vědomí, co kdy má člověk dělat), přes smrt přejít snadné není. 

A i Ježíš Kristus byl trnem v oku velkému počtu lidí, kteří ještě neměli na to slyšet, o čem mluví, měli jiné cesty (a mělo to tak být) a proto si to nesedlo před Velikonoci do harmonie, ale k ukřižování. 

Když člověk vyjde na hřebeny Brd, dostane se do krajiny, kde se cítí jako by se propadl o 10 000 let nebo minimálně 1800 let zpět 

Rostl zde i starší druh jeřabiny:

Kombinace deště a sluníčka je pro krajinu nejlepší. Ze zelených listů borůvčí až přecházel zrak:

Došla jsem na Skalku, ale už cestou po hřebeni mi došla baterka ve foťáku. Proto tuto cestu i nádhernou výstavu krajin - olejů v kostele a potom vernisáž velmi zajímavých dřev a básní v klášteře jsem nezaznamenala. Možná se tam máte někdo vypravit. Z kláštera k vám možná bude doléhat ještě znění Plíhalových písní v podání dvou moc milých kluků. 

Druhý den mě provázely značky, které nějaký člověk milující les doplnil svými nápisy, které nerušily a zároveň člověka vyzývali ke vnímání reality taková je. Nápisy byly i na silnici. 

Co  je zlato? Co je bronz? To co má takové složení, nebo to, co svítí v lese? Fotka nezachycuje věrně, ale jít kolem tak železitého potoka bylo jak zjevení z pohádky:

V údolí, kaňonu, kde člověk vejde také do údolí své Duše jsem vzpomněla na blízkého kamaráda, který se jako dvoumetrový muž dostal do téměř bezvědomí a nebylo mu příjemné, když mi z kamarádské lásky automaticky naběhlo energetické léčení. Potřeboval se dotknout propasti. Vycítila jsem to, takže přestala, ale právě ta zkušenost byla až v tom, co mi potom povídal. 

Podobně jsem vnímala, jak naše společnost včetně mladé generace prochází určitými procesy a nelze jinak...jsou období, kdy je drama přítomné, období, kdy je historie živá a potom přijde období zapomnění...a zase nové výzvy, naroubované na některé zapomněné...

K tomu se vztahuje i píseň Radúzy a Anety Langerové, která mi zněla v duši:

https://www.youtube.com/watch?v=0n5v5dSKsm8&list=RDEMtcQ2JBKeKncaS4iLiqnHpw&index=8&fbclid=IwAR1EAvrcp_2REKWM21EK0hs3h3fRiHBclPNT1mJRNujh1kkxf7l5DsLgJj8

Došla jsem na opět na Skalku.

Tentokráte tam vůbec vůbec nikdo nebyl.

Tak, jak na Velikonoční Pouti jsme putovala v teple a slunci, zde chlad a kámen volal po sestupu...

...i k doteku té kamenovitosti...

...kamene úrazu...

Snědla jsem koláč od maminky s takovou láskou k ní. 

A putovala dál. 

Cestou byly lesy neuvěřitelně rozryté od prasat. Všude kolem cest i hluboko do lesa. 

Vešla jsem do hájovny a zeptala se hajných, jak to vidí...podcenili mě, jejich výpovědi byly nejen hloupé, ale i s věcnými chybami. Když zjistili, že vím více, než čekali, zkusili to s šovinistickými řečmi a nebo vyloženými vytáčkami. Potvrdilo se, že vysoká škola a charakter se nemusí nutně snoubit. Zjistila jsem také, jaký je obrovský rozdíl v přístupu soukromníka (např. v Jižním Tyrolsku, kam jezdím) jak v zemědělské krajině, tak v lese a v přístupu nájemného vztahu nebo zde dokonce jen zaměstnance. 

Potěšením pro mě ale později bylo, že jsem viděla několik školek s listnatými stromy, byť od hájovny jsem procházela pěstební monokulturou. 

Zatoužila jsem po nějaké zdravé přírodní nezničené krajině a čekalo mě v několika následováních několik nádherných mokřadů ten den s blatouchy a divokými tulipány. Rybníčky a krásné louky. Ráj.

Vydala jsem se dále k potoku, ale viděla hodně trusu divočáků a říkala si "kdybych byla divoké prase, uvelebila bych se s rodinou támhle". Právě, když jsem docházela k těm křovinám, slyšela jsem kvičení prasátek, tak se otočila a šla zpět. Chtěla bych vidět ty proužkované tvorečky (škoda, že se tak moc množí), ale daleko od civilizace sama (nikde nikdo) jsem nechtěla ani riskovat, ani je rušit. 

Zkoušeli jste někdy čarovat? Třeba tak, že je zamračeno, ale mohla by se někde trhnout obloha a vysvitnout...třeba...tak jako jsem na to pomyslela na následujícím místě a v té chvíli, i když bylo delší dobu pod mrakem, se rozsvítilo slunce. "Co to? Čaruji? Dostávám dárek od přírody? Boha? Je to jedno a to samé? Nebo je to náhoda? Každopádně je to tajemství...jen kouzlo okamžiku, pro nikoho dalšího důležité..." 

Když jsem dorazila do Dobříše, čekalo mě naopak nemilé překvapení: V ubytovně lidé léta kouřili. Zažila jsem rozdíl toho, jak chápu, že kartářky kouří proto, aby kouřem pročistily své tělo od cizí energie klienta, kterou při nahlédnutí do jeho osudu berou na sebe, rozdíl od indiánů, kteří občas kouří, když se jim v pralese hodně rozšíří pole vědomí a oni ho potřebují k určitým činnostem zúžit - a mezi smradem zažraného kouře do nábytku ubytovny, který jen zvedal žaludek a ani silně vonící jalovcový krém na namožené svaly nepomohl. 

Druhý den i když ráno svítilo sluníčko, svět i tam ukazoval svoji odvrácenou tvář. Nebyl mše, kde jsem četla, zahrada dalšího kostelíku byla zavřená, i když měla být otevřená a Čapkova kaple vypadala takto: 

Pes štěkal tak razantně, jako by do těch míst neměl ještě tisíc let nikdo vstupovat. 

Zavřená (opravovala se) byla i francouzská zahrada zámku, to už jsem si i tipla dopředu...

....usedla jsem tedy ke cvičení i snídani na schodech zámku u kašny, která byla bez vody, ale kterou hlídal granátník. Nádvoří mi připomnělo to, že někdy člověk prostě jen musí dělat, kudy ho cesta vede (i granátníka) a v politice a vysokých kruzích to není vůbec snadné. Tak, jako Dobříšský zámek je symbolem beztvarosti komunismu ("zámek plný spisovatelů") a granátník symbolem poslušnosti (pokory) i v jiné rovině tuposti (záleží na situaci a přístupu), můžeme si klást řadu otázek, kde se dneska nacházíme my ve společnosti v rámci republiky, planety Země.... 

Cestou z Dobříše do Jinců (oblastí, kde jsou bílí jeleni i dnes, ale viděla jsem ho zde před 25 lety) jsem i podél pole s řepkou uvědomila, jak krásná rostlinka to je, kdybychom ji nezneužívali příliš na energii (jen výjimečně místně v malém), ale ctili ji jako dárkyni kvalitního oleje. A tak s ní i zacházeli, tj. nestříkali ji tolika pesticidy a smířili se s reálnou cenou oleje pěstovaného ekologickým způsobem. Řepka voněla (až později smrdí) a prosvítání světla skrze květy bylo krásné: 

V místech, kde byly obydlené budky zvonky a dalšími pěvci, jsem potkala muže venčícího pejska. 

Měla jsem radost z obydlení budek a i je fotila do školy pro děti, včetně ptáků poblíž. Mladý rytíř (měl volno v hasičské službě) se se mnou dal do řeči a vyprávěl mi, kde se ještě v přírodě spát dá a kde jsou krásná místa na putování, která možná ještě neznám. Byl znát do jisté míry podobný přístup ke krajině. I to mě oblažilo, krajina žije i lidmi. A i tak se rodí i nová kamarádství atd. 

O několik kilometrů dále na dubu vlály tibetské budhistické vlaječky s modlitbami. Sice nepatří do našich tradic, ale právě v té krásné nenápadné podobě byly milým překvapením na cestě. 

Když je člověk pozorný, zjistí, že příroda vytváří nádherné záhonky, zde pryšec s rožcem: 

Když jsem rozjímala nad hodně hlubokými věcmi, kde jsem si měla až tendenci klekat v modlitbě po vnitřním vedení, objevilo se místo, kde měl každý, kdo chtěl, přidat kámen radosti. Přemýšlela jsem, zda mám ve stavu "cítím se smutně, ale dobře to snáším a je v tom teď důležité zření" přidat také kámen. 

Na vrcholu kopce jsem čekala nějaké mužské znamení. Musela jsem se smát, když v sedle, odkud bylo stejně daleko do čtyř obcí, stál tento zemský "pindík" - to muže baví: hračky, měřit, počítat.. a je to tak dobře. 

Na vrcholu "Kuchyňka", kde začínal unikátní velmi úzký hřbet Brd, stál kříž. Poměrně hodně foukalo a mě se do duše dostávala tato píseň Radůzy:

https://www.youtube.com/watch?v=DfYK6ZECkIQ&list=RDEMtcQ2JBKeKncaS4iLiqnHpw&index=5&fbclid=IwAR0DyO9cHGpGU4mruffNNhJNljf64aL-K6LGUfJdbc0PzjfSaz7mKjtegZw

Tamější lesy prozrazovaly i na spadlých stromech a meších na kamenech, že jsou zde ponechané přirozenému vývoji. V takových lesích se mají možnost rozvinout "elementálové", ať je to, co je to, ale člověk to vnímá v krajině, která je pestrá, tajemná a ponechaná sama sobě. Vznikají různá energetická zákoutí..ta jdou i v jehličnatém lese...Boubín atd. Uvědomila jsem si, že paradoxně nemohu v takové krajině zpívat. Je plná. Je obydlená. Zvířaty, prostorem samotným a v neposlední rovině i stromy i energiemi v kamenech, elementály. Pokud by se chtěl člověk zapojit (na rozdíl od pouště či volné louky), musel by několik hodin sedět v meditaci, dostatečně se vyčistit a zpívat to, co je v daném prostoru možné, co ladí jak s člověkem samotným, tak s tímto prostorem. 

Velký rozdíl potom nastal níže, je rozdíl smrková monokultura: A to vzadu fotografii zjemňuje bukové prosvítání. Ale i zde je samozřejmě život. 

I v tomto lese níže je "nějak plno", i zde přeci jen je nějak obydleno, byť chvílemi to vypadá, že je spíše plno, než obydleno:

Člověk potom chápe význam chrámu i domu, který si člověk jako svůj prostor staví. A i zde je rozdíl, co bude chtít zpívat v chrámu a co si může ve svém zrání dovolit ve sklepě. Úžasný sklep má moje učitelka zpěvu: Ten prostor je nesmírně laskavý - v oblasti mezi Náměstím Míru, Jiřího z Poděbrad a sokolovnou, kde předává své umění Honza Pletánek. Sklep je teplý, s krásným světlem a umí odvést to, co patří zemi do země a co patří nebi, tak do nebe. Při určité praxi mojí učitelky zpěvu se tam potom příjemně můžeme vystřídat v hlubší škole zpěvu. 

Svět je nádherný ve své mnohotvárnosti.  

V cestě dolů jsem vnitřně rozjímala nad ženským a mužským principem v v sobě, v krajině... a ukázalo se toto rozcestí: musela jsem se smát, skoro jako kdyby tam stála babička či kouzelný dědeček...kudy? Ženskou nebo mužskou? Ženskou...vlevo...

Ale nesestoupila jsem příliš dolů. Na hřebeni jsem vešla do vesnice, kde se také jakoby zastavil čas. Přestože to byla vlastně jen usedlost, dali si lidé práci s různými detaily. Nejvíce mě ale zaujalo několik stromů, mimo jiné i tyto...když člověk přistoupí citlivě ke krajině, sází stromy do krajiny jako drahokamy či spíše poutníky stojící na jednom místě. 

Beton? Ani omylem. Jeden hezčí než druhý ve strmém svahu do Jinců...až se mi chtělo říci "to si snad děláš legraci, přírodo?" 

Letos první ledňáček, kterého jsem viděla...seděl klidně, pobyli jsme ve večerním rozjímání, ale potom přiletěl dravec a ledňáček jako rychle letící modrý safír musel prchat.

Kameny, skály...základny nádherných zahrad...i těchto pro mě již večerních...

Máme usínat s oranžovým světlem...

Ráno jsem se modlila u kostela, jako bych v něm byla. Za to, aby i naše generace a ta nastupující vnímala své výzvy a dokázala jim dostát.

Bylo 8. května a otevírala se tedy i minulost...co více dodat k soše matky s dítětem spojené s válkou i mírem u pomníku padlých v Hořovicích na náměstí v rámci malého parčíku: Snad jen "díky za naše životy." 

Ale i v dalších vesničkách vzpomínali:

Cesta do Hořovic vedla magickou krajinou podél hřbetů Plešivec a Ostrý, které mě lákají k pozdějšímu prozkoumání. Slibují dávná tajemství, na která se mám teprve připravit. Cvičení a snídaně v ranním slunci s tak nádherným výhledem i do brány Brd bylo darem nečekaným, který také žádnými penězi nenahradíš. 

Pohádky existují...jdu po cestě a kráčím tímto lesem, dokonce i podél silnic...ale to rychle jedoucí auta nevidí:

Už chápete, kde se vzalo "zelený jako brčál?" 

Cestou jsem mohla poprosit i za svoje posuny...usebrat se v bodu, kdy člověk má pocit, že už není kam, ale na druhou stranu cítí, že další hlubiny se teprve otevírají...

V lese jsem potkala moudrého starého lesáka a ten mi vysvětloval, jak se kůrovci nejvíce množí v zavadlých odřezcích kmene s kůrou (mnohem více, než ve větvích, kde je málo lýka), kde už larvy nezaleje pryskyřice, míza, protože odřezky vysychají. Z jednoho vyžraného okruhu po jedné samičce, která naklade vajíčka potom až 200 dalších brouků vyletí. Potvrdil mi, že největším problémem kůrovcové kalamity je to, že není dostatek pracovníků na kácení (přísná kvalifikační i bezpečností pravidla, takže nejen my laici, ale dost často ani Ukrajinci nemohou pracovat) a tak to Morava ve velkém suchu nemohla zvládnout. Novely zákonů sice Marian Jurečka připravoval, dokonce i žádal vládu o výjimky v rámci kalamitního stavu a také  finance, ale nebylo mu tehdy Andrejem Babišem ani ministerstvem vnitra vyhověno. Když se neřešila kalamita včas, později už neměly šanci Lesy ČR atd. Tento starý muž mi vyprávěl, jak lesy na Moravě prostě suchými roky přišly o tolik mízy, že prostě schly nastojato a tím pádem některé uschly docela, ale další se dostaly do ideální žírné vlhko-suchosti pro lýkožrouty, že to prostě jelo...míza nezalila množící se larvy...Lesník mi ukazoval jeden trochu suchý strom v koruně a říkal, že právě v něm už také jsou a je třeba ho co nejrychleji pokácet.  Brdy měly více vláhy a mají dostatek pracovníků a pečlivě uklízejí odřezky, takže kalamitou netrpí. Ptala jsem se ho na možnost sázet listnáče a na to mi odpověděl, že v rámci lesního parku ano, ale na prodej chtějí zatím všichni kupující zákazníci smrk, protože je lehký a měkký. Cesta ke změně myšlení bude obtížnější, než si myslíme. Jinak říkal, že kdyby se Brdy nechaly svému osudu, byly by ponejvíce modřínové (minimálně v těch místech). Modřín by ostatní stromy měl tendenci vytlačovat.  

Na náměstí v Hořovicích stojí dvě radnice. Můžete hádat, která se mi líbí lepší. Je to tak do očí bijící - strohost a na druhou stranu péče...ale každý to může vnímat jinak...

U kostela vítala kněze (který šel přede mnou a rozmlouval se starším mužem o zdraví) socha svatého Rocha, který se zázračně uzdravil z moru a pak byl nepoznán stejně vězněn...pomáhaje druhým a zbytečně internován....zkusila jsem si představit ten život...jak bych se s tím dokázala smířit...

V kostele jsem si po mši poprvé užívala dlouhé Mariánské modlitby...tak pokorné...

Moje Pouť se fyzicky zakončila na nádraží, kde jsem potkala dalšího svého bývalého kolegu z Arcibiskupského gymnázia, který s bývalými studenty šel brdský maratón (dva bývalé studenty jsem také učila a i toto setkání mě potěšilo): Radostné setkání s tímto chlapíkem - Zdeňkem Lauschmannem :právě s tím, se kterým jsme i s varhaníkem z Řevnic - učitelem historie Pavlem Benešem nahrávali CD pro AG...to nevymyslíš...Potkala jsem Zdeňka Lauschmanna, výborného učitele matematiky, který začínal jako kluk v oddíle Jaroslava Foglara, dodnes vede sokolský oddíl a pořádá akce pro děti na AG. 

Duševně se ale zakončila až zpět v Praze v kostele sv. Václava, kde jsem zažila výjimečnou mši kněze, který tak hlubokým meditativním způsobem rozebíral evangelium svatého Jana...neřeknu vám jednu větu, ale každá zasahovala tak přesně do pohybu mé duše a vhledů, které jsem během Pouti měla...to také nevymyslíš...

Ten den jsem se zaposlouchala do další písně Radůzy a vnímám, jak nesamozřejmá je možnost našich putování krásnou přírodou a s lidmi v kostelích i ne cestách. Známý horolezec za války neměl potom takové štěstí, ale ta píseň má obecnou platnost: 

https://www.youtube.com/watch?v=VXCd7kUwiHU&list=RDVXCd7kUwiHU&start_radio=1

Přeji vám krásné jarní cesty. 

Srdečně Alena Kulhavá