Dalajláma nevítaný host: Konečné potvrzení globální konzumní společnosti

Když pomineme prodej své duše, chování Číny i v jiných evropských zemích ukazuje i na prodej těla. Čechy hrají zajímavou roli.

Chování České republiky ve vztahu k Číně je při postavení malé země v Evropské Unii do jisté miry pochopitelné. Tendenci příklonu k velkým mocnostem jsme také v historii již měli. Křesťanství, natož budhismu a obecně hodnotám duchovním hoví v Čechách menší množství voličů. Pracovní místa jsou potřeba. Vazba prezidenta Zemana na Rusko a Čínu je také známá. Využívání politických bodů na Dalajlámovi (chudák, ten by se asi divil) proti panu prezidentovi Zemanovi od některých politiků také není nové. Do jisté míry politická minulost Dalajlámy se také nedá změnit. Do jisté míry iracionální potřeba ujištění se Číny o politice jedné Číny (kterou prezident a někteří ministři vydali), je pochopitelná - Čína si nás testuje, nakolik budeme ochotni dělat to, co ona řekne. Přesto bych se na věc podívala mimo jiné také ještě jiným pohledem: 

Tradiční i barbarské společnosti se vyznačovaly nejen technickým a společenským pokrokem (a někde i koncentrací na chléb a hry), ale i určitým kulturním a duchovním životem. Obojí bylo za komunismu potlačováno, ale žilo to. Obojí bylo oslaveno a v rozpuku v 90.letech 20. století. Nejen Dalajláma byl vítaným hostem v Evropě a to nejen díky Václavu Havlovi.

Situace v Čechách, ale i v Evropě se změnila. Konzum začal dominovat nad potřebami ducha. Opakování starého Říma. U některých lidí se objevuje i nechuť do práce (přinášet nějaké hodnoty a to zejména, pokud mají pracovat pro anonymní korporátní společnosti, kde ve své práci nevidí smysl). Mluvit o nějakém spění v rámci vlastního vývoje, natož duchovním, mnohdy nemá smysl. 

Vnímám v rámci historie světa jako pozitivní vývoj od válek směrem k mírovému obchodu. Vítám mírové dohody s Čínou o společném obchodu.Ten by se měl ale nést v důstojeném prostředí, kde ani jedna strana nebude diktovat něco té druhé v rámci diplomatického setkávání. Záležitost dodržování lidských práv by se neměla hodit pod stůl, ale být živá právě jako možnost k diskusím při styku obou zemí. Pro evropské země - pokud si chtějí udržet tvář samy před sebou - to znamená tvorbu rovnováhy mezi vlastním tvarem a obchodní spoluprací.  Řada ekonomických odborníků nevnímá podlézání Číně jako rozumné.  Vnímají to jako poničení úcty Evropy sama k sobě,"skočení na špek testům submisivity našich politiků",  ekonomicky a politicky nepragmatické (v určité rovině): Evropské země, i samotné Německo trpí degenerací lidí v tom smyslu, že se jim nechce pracovat anebo jsou již podnikáním na těle či duchu velmi unaveni. Touží po rychlých penězích (prodat firmu Číňanovi) nebo prodat její část (do několika let si Číňan vymůže nadpoloviční množství akcií). Iluze nabízených pracovních míst (s čímž operují i někteří představitelé ČR) se v řadě zemí rozplývá jako pára nad hrncem: Několik let to skutečně funguje, po té ale Číňan firmu zavře, lidé přijdou o práci a Číňan si odváží know how do Číny, vylepší ho, počká, až se na firmu v Evropě zapomene a vyráží po letech obchodně kolonizovat Evropu. Nemám důvod předpokládat, že by tomu u nás mělo být jinak, ať jsou dohody uzavřené jakkoliv. Toto je lavina, která se valí na Evropu a právě i distance nebo absence vyšších hodnot činí člověka zranitelnějším vůči pozlátkům rychlého zisku (peněz, pracovního místa apod.). Prodáváme tedy nejen duši, ale i tělo a zemi. 

Svět možná potřebuje zopakovat nejen situaci pozdního Říma, ale okusit si globální superkonzum, po kterém přežrané či prázdné žaludky vyzvrací buď tuk nebo zbytky kyseliny. Okusí si všeobjímající reklamu a kolonizaci Čínou, Amerikou, popř. Ruskem. Zda to bude trvat 200 let nebo 20 let, to si netroufám odhadnout. Do jisté míry je konzum a touha po pohodlí a blahobytu pochopitelnou potřebou a je vždy horizonálním rozměrem "hry Stvoření".  Jen ta vertikalita jako druhý rozměr našeho bytí se nám ztrácí. Ztrácí se v Evropě, ztrácí se v Japonsku atd.

Kdosi se mě zeptal, jak bych si představovala společnost bez konzumu.  Život je přirozený proud a v něm se učíme různé lekce, žádná není špatná či dobrá. Jen některé jsou méně udržitelné a nevedou k cíli. Cílem myslím navrácení do původní jednoty a maximálního vědomí. Systematické následování konzumních cest vede spíše ke stavu nevědomí, vnitřnímu rozpadu a ke stavu zvířecímu. Jsem optimista a věřím v dobré opečování naší "hry na Stvoření" , tj. toho úžasného daru, který máme: Možnost ochutnat řadu dobrot, pomilovat se s mužem, zažít lásku  k dětem, hudbu, bolest, krásy přírody. A zažít i zkušenost "ubezdušení knedlíkem či penězi". 

Je zajímavé, jakou úlohu v tématu Číny sehrává Česká republika: Jeden český prezident Čechy otevřel duchovnímu světu a také v Evropě podpořil sdílení různách duchovních tradic a obnásledující prezident otáčí kormidlo a deklaruje Dalajlámu jako nevítaného hosta.  Prezident velmi stál o to, aby se schůzky vůbec nekonaly. Ještě pikantnější je to v roce, kdy slavíme 700.výročí narození Karla IV., který odkazoval následným panovníkům po svém kontraverzním, zkušenostmi nabytém životě, nutnost koncentrace na Ducha, nikoliv na expanzi či bohatství. 

Dalajláma nemohl být přijat oficiálně jako duchovní, politicky neutrální osobnost (i třeba s vyjádřením vlády pro čínskou stranu), což by vytvořilo důstojný prostor pro návštěvu a zároveň dávalo jasný signál Číně, že uznáváme politiku jedné Číny. Problémy (o něco menší) mají i jiné země v diplomatických vztazích s Čínou. Že by se svět opět rozděloval na mocenské sféry vlivu? Že by se západní svět rozhodl kvůli obchodu s Čínou přistoupit na podmínky, na které by normálně nepřistoupil? Kam to může vést dál?

Pohled na to, zda Herman měl nebo neměl držet dohodu vlády se liší. Já za sebe to vnímám oboustranně: Špatně se jedná s partnerem vlády, který nedrží s partou a jede si po svém. Na druhé straně pokud je prezidentovo chování (a i části ĆSSD) natolik pro-východní, může se stát, že nějaký politik udělá pochopitelně zkratkovitý krok, kterým situaci rozčísne. Několik odborníků již hodnotí naše pro-východní orientování se jako ne-bezpečné, Petr Pavel je ve svých závěrech zatím opatrný.

To, co bych doporučila ujasnit si těm, kteří se setkávají s Dalajlámou: Pokud mají jako transparenty Dalajlámovu fotografii, nějaké heslo budhismu, rozumím tomu. Pokud ale mávají tibetskou vlajkou, měli by vědět, že tím jasně dávají najevo svůj stejný pohled na Tibet, jako měli bojovníci z 50.let. Tibet pravděpodobně nepůjde odtrhnout od Číny a samotný Dalajláma k tomu nevyzývá. Jde o to dojednat důstojnou autonomii, zachovat kulturu a hlavně postupně zbavit strachu Číny s láskyplného budhismu. Že to není lehké v rozbředlém liberálním světě, když v Číně "nějak funguje diktát, aby se nerozpadli", musíme mít také na paměti.Tibetská vlajka mate všechny - co tím ten, kdo ji vyzdvihuje, zamýšlí?  

To, co mě na celé situaci nejvíce znepokojuje je 

a) Nejasnost v oblasti použití nikoliv osobního nátlaku, ale nátlaku přes třetí osobu od pana prezidenta na pana ministra Hermana (pokud je to pravda). Na druhou stranu zneužívání Dalajlámy jako mocenského nástroje proti prezidentu Zemanovi (a někteří si to pokládají i za čest). b) Překvapivé chování vlády po příjezdu Dalajlámy, že si kladu otázku, k jakým podmínkám budeme vedeni za 20 let.  ------------------------------

 Někteří politici kritizují Dalajlámu, že nepřináší nové zajímavé podněty (myslí tím pro intelektuální hru či zábavu?) a připomíná to, co víme. Jiným jsou jeho jednoduchá, ale s vnitřní klidnou silou pronášená slova trámem ve vlastním oku. To vnímám také jako nejzákladnější problém diplomatického vztahu s Čínou. Dalajláma je trnem v oku podle mého více svým duchovním, než tibetským působením. A nejvíc v Číně samotné.

Tato situace nám naštěstí nebere možnost žít křesťanství nebo jinou duchovní cestu, pozvat Dalajlámu (stejně jako jiné duchovní učitele) do Čech, byť jsou současné události zpochybnění duchovních autorit, což má na mladou nevzdělanou i vzdělanou generaci  vliv spíše neblahý. Dalajlámu znají i žáci ZŠ. Současná situace smíchala tolik věcí dohromady a média umožňují vytvořit ještě deziluze nevídaného kalibru, že z toho budeme mít nejen mentální, ale i hodnotovou kocovinu. 

V dalším období budeme podle mého podrobeni následující zkoušce:

Bez tlaku vnější události (válka, komunismus), ale i bez podpory  vlády + pezidenta

a) Být šťastný za všech okolností (což obchodníky netěší)

b) Propojovat tělo-srdce-mysl-Ducha (což některé politiky netěší)

c) Být v kontaktu s inspirovanými lidmi (což někdy politickou situaci komplikuje)

d) Ustát nepřjemnosti, když nejdeme s davem, ale podle svého svědomí

e) Nejít hlavou proti zdi z roviny ega ( z duchovní pýchy - téma části kulturní veřejnosti ČR)

e) Inspirovat děti (své vlastní, na ulici, ve škole) v rozhovorech s námi dospělými a také hlavně  osobním příkladem tak, aby další generace nebyla výrazně horší (někdy není pro nás pohodlné). 

To vše v prostředí mediálních desinformací a mravní rozbředlosti řady politiků, médií i větší části společnosti.

Ani jedno z výše zmíněného není tlak 50. nebo 70.let 20.století a tudíž je to méně do očí bijící. A ani jedno pozitivní žití nepřinese člověku ocenění za statečnost -že by si mohl vypsat metály tak, jako např. chartisté.  Jde o denní osobní růst, jehož odměnou není "pochvala před nastoupenou jednotkou", ale pouze  naše "vnitřní světlo" (které může svítit i pro druhé lidi). Už jsme dál, máme k dispozici těžší, ale jemnější lekce. Je pouze na každém z nás, kudy v životě půjdeme. 

 Přeji nám, abychom vždy dělali to, co z hloubi srdce (Ducha) chceme, získali z toho zkušenosti a byli vděčni za dar života, který máme.

Alena Kulhavá