Kdo se bojí ...

Sedím v sedle svého bajku a šlapu ke Gírové. Mám rád tuto část Beskyd, protože nabízí více variant pro trénink. Ikdyž dnešek začíná všelijak.

V prvním stoupání se necítím nejlépe a proto se rozhoduji pro patnáctku – kratší okruh vedoucí pod Polankou. Vymlouvám se na špatné počasí a o to horší cesty. „Budou tam kaluže a bude to tam klouzat…“ Sám sobě nalhávám protože moc dobře vím, že kaluže a kluzké cesty budou po včerejším dešti i na okruhu pod Polankou.

Po odbočení na kratší okruh se svaly zahřívají na provozní teplotu, lenost postupně ustupuje a já se dostávám do pohody. Přijíždím k rozcestí kde zpravidla odbočuji vlevo. Cesta vpravo by měla vézt pod Gírovou a vyústit by měla za chatou směrem k Hrčavě. Sice jsem po ní ještě nejel, ale ukazatel zimní běžecké stopy vyvrací mé pochyby. Se slovy KDO SE BOJÍ … nastupuji do stoupání.

Cestou mezi kalužemi se mi vrací myšlenka na úsloví které s oblibou používal Mirek. Od doby kdy se odstěhoval na Valašsko, se naše přátelství postupně přeměnilo ve vzpomínky a občasné textovky k vánocům. Přemýšlím jak asi žije? Co nového podniká? Zda se opravdu vrátil na šíf a jak se mu daří v boji se zákeřnou nemocí, která ho před léty postihla?

Z myšlenek na společně prožité chvíle mě zpátky do reality vrací poslední stoupák s vyústěním této cesty. Jsem tam kde jsem chtěl být. Zcela automaticky odbočuji vpravo do dalšího stoupání ke Gírové. Skutečnost že to klouže a z kaluží a bláta mám na sobě i na kole pořádný nános, beru jenom jako realitu. Hlavou mi sice krátce probleskne myšlenka že se stmívá a světla na kolo jsou doma, ale pocit pohody, který se dostavil po vzpomínce na kamaráda ji zahání velice rychle.

Jsem rád že jsem podlehl dávnému kamarádovu úsloví: "Kdo se bojí, sere v síni". Ta dnešní trasa stála za to.