Každý jsme někdy Saturninem

     Stál jsem na chodníku a čekal na kamaráda. Stál jsem na železničním nadjezdu a z výšky se koukal na koleje. Stál jsem tam a od hlubiny mě dělilo jen ocelové zábradlí. Jak jsem tam stál, hlavou mi šly vzpomínky.

     Bylo to už dávno. S partou přátel jsme se vraceli z diskotéky. Cesta vedla přes starý most s vysokými klenutými oblouky. Slovo dalo slova a společně s kamarádem jsme si zvolili cestu po obloucích, každý po jednom. Na cestu nám svítil měsíc, pod náma šuměla řeka a my byli nejvýše ze všech.

     Stál jsem tam u toho zábradlí a musel jsem se pousmát myšlence, že přelezu přes to zábradlí a projdu se po té druhé straně. Přemýšlel jsem jak dlouho by trvalo lidem, aby kolem utvořili shromáždění. Nabídl by mi někdo pomoc, nebo snad raději do mě strčil? A kolik času by zabralo než by dorazili policisté, aby mě přemlouvali od činu, který jsme neplánoval? Kdybych snad byl oblečen do sportovních legín, lidé by to brali jako nějakou atrakci, ale takhle? V kabátě? V pravé poledne?

      Stál jsem tam na tom železničním přejezdu a vzpoměl jsem si, jak jsme se kdysi dávno, s partou horolezců vraceli ze skal. Přestupovali jsme na jednom železničním nádraží, které praskalo ve švech, kolik tam bylo lidí. Kamarády napadlo, že by si mohli zahrát hru na četníky a zloděje. Asi každý tu hru zná. V okamžiku jak kámoš četník zatýkal kámoše zloděje dav zpozorněl a aby dal spravedlnosti průchod, vytvořil se špalír směrem k východu. Toho využil zloděj, vysmekl se policistovi a začal utíkat. Policista nelenil, sáhl pod bundu, vytáhl dětskou pistolku a na celé to udivené nádraží zakřičel: "PRÁSK! PRÁSK!" Oba "výstřely" zasáhly cíl. Davem to zašumělo, zloděj dramaticky padl k zemi, přetočil se na záda a koukal se do tváří příslušníků železniční policie. Na jejich udivenou otázku: "Čo to tuná robítě?" se provinile usmál a odpověděl: "Nic. My si tu jen tak hrajeme."

     Doktor Vlach, v Jirotkově Saturninovi, má vlastní teorii, podle které řadí lidi do tří skupin. Teorie vychází z toho, jak se lidé chovají v poloprázdné kavárně, mají-li před sebou mísu koblih. První skupina neudělá nic. druhá skupina se baví představou, co by se dělo, kdyby někdo zčistajasna a bez výstrahy začal ostatní návštěvníky kavárny tím pečivem bombardovat a třetí skupina tuto představu zrealizuje.

     Stál jsem u toho zábradlí a uvědomil si, že člověk potkává lidi ze všech těchto skupin a podle teorie doktora Vlach bych dneska patřil do té druhé skupiny. Anebo, žeby ...?