Jak to o Vánocích chodí, rodina se sejde u jednoho stolu. Sedí se, pojídá se cukroví, popíjí se štamprle, ale hlavně se vypráví. A že je co vyprávět. Jaký byl rok letošní a jaký asi bude ten příští a taky jak to bývalo kdysi. Slovo "kdysi" pak zahrnuje časově nedefinovatelné období mládí našich předků.
To kdysi, v době, kdy ještě převládaly chalupy ze dřeva s udusanou hlínou místo podlahy, ale už se začínaly stavět zděné, to už sice byla eletrifikace, ale vodovod byl vzácností i v těch nových zděných domech, první měl vodovod zavedený Lojza z "pod břeha". Postavil si zděný dům. Místo záchodu používal sice ještě kadibudku, aby mu v domě nesmrdělo, ale do kuchyně si zavedl vodovod. Když jsme k němu přišli na návštěvu, teta nás zavolala do kuchyně, zeptala se jestli chceme napít vody, podala nám každému hrnek a zavedla nás ke kohoutku, který trčel ze zdi.
"Tady si to pěkně podrž." řekla a z kohoutku nám natočila každému půl hrnku vody. "Dobrá, co?" dodala.
To kdysi se o Vánocích střílelo z karbidu. Nestřílelo se na Silvestra, tak jako teď, ale už na Štědrý den a hezky od rána. Celý rok se sbíraly různé plechovky od barev s velkými víky. Čím větší, tím lepší. A taky se celý rok sháněl karbid, co používali v nedalekých železárnách ke svařování, nebo v dolech ke svícení v karbidových lampách. To se pečlivě zabalilo, aby karbid nezvětral a na ten Štědrý den, se vzaly ty plechovky, do dna se udělaly hřebíkem dírky, dovnitř se dalo trochu toho karbidu, muselo se to navlhčit, ale vodu jsme neměli, tak se na to párkrát plivlo, aby karbid reagoval a vytvářel plyn. Plechovka se honem zavřela tím víkem a pak, u té dírky, se přidržela zapálená zápalka a ten plyn jak se zapálil, vyrazil víko a to vám byla šlupa, až nám v uších zvonilo. Pak nás napadlo, že by to chtělo něco většího, bytelnějšího. Jako dobrý nápad nám přišlo, opatřit si hliníkovou 25 litrovou nádobu na mléko s gumovým víkem. To už jsme byli větší a lecčemu jsme se přiučili. Dírku jsme vyvrtali bokem u dna, s sebou si vzali láhev s vodou, do uší nacpali vatu a na kus klacku drátkem přivázali svíčku. To víte, občas nám to popálilo prsty. První pokus nás ale zklamal. Čekali jsme ránu, ale ten gumový dekl udělal jen takové lehoučké pšouk a nic víc. S ostatníma klukama jsme se dohodli, že každý donese z domu dřevěné špalky k utěsnění, aby to mělo větší kadenci. A povedlo se. Rány to byly, až se skleněné tabulky v oknech třásly. To nás, panečku, sousedé hnali.
Kdysi se stromky zdobily jinak než teď. Nebyly peníze na drahé ozdoby. Eletrifikace už sice byla, to jo, ale svíčky na stromek se používaly normální voskové, takové tenké, barevné. První eletrické měl Adam "ze dvora" co dělal na dráze. Na vagónech se vzadu, ke svícení, používaly takové úzké žárovky. Tak si jich několik opatřil a taky objímky a izolovaný drát. A aby ty žárovky byly krásně barevné, namočil je předtím do různých barev. Ve svátečním pokoji měl vysokou jedli ze svého lesa, tu ozdobil těma žárovkama a jablíčkama, cukrovím a čokoládou, doma dělanou ve formičkách a balenou do barevných staniolových papírků. Sníh na stromku nahrazovala sem tam položená vata. Večer potom chodil venku po cestě, kouřil cigarety a pyšně se díval jak mu krásně svítí stromek. Vždyť byl taky ve vesnici jediný s eletrickými žárovkami. Používaní klasických svíček bylo nebezpečné. Často se stávalo, že se ta vata od těch svíček zapálila a za chvilku hořel celý stromek. To už jenom gazda stihl otevřít okno, popadnout stromek a vyhodit ho ven, čímž sice zachránil dům, ale předčasně ukončil vánoce.
Sedím u stolu, pojídám cukroví, poslouchám to vyprávění a přemýšlím jak asi budou vypadat vánoce za takových třicet, čtyřicet let. Kam se svět pohne za tu dobu a co nového ještě přinese? To "kdysi" bylo sice v minulém století, ale tak docela dávno to zase není.
