„Bella stella, krásná hvězdo... ,“ říká mi Ital na lavičce a sune se
blíž. Romantika to moc není, je mu devadesát a hnijou mu obě nohy. Mně v tuto
chvíli hnije mozek, nic mě nenapadá. Snad chytnout jeho hůl a přetáhnout ho? Chytnu
hůl...vtisknu mu ji do udřených dlaní, aby pomalu vstal: „Bella? Buďte rád, že blbě
vidíte... “
Jsem po několika neprospaných nocích s nemocnými dětmi, ráno nestíhám ani kafe, natož make-up, jednou rukou dělám tři dětské snídaně a svačinu do školy, druhou cpu do tašky dokumenty, sklízím ze stolu...ještě se z auta vracím třikrát domů pro klíče, sešity...a před nastartováním bleskurychle učesat, navonět a napít se zbytku už dávno nebublinkaté vody...uff, konečně vyrážíme? bohužel ne: „Mamiii,kakaááát... “
Vyložit děti ve škole, ve školce, a frčím do práce. Práce - spíše takový „šolich načerno“. Jezdím vypomáhat staršímu manželskému páru, Giuseppemu je devadesát a jeho ženě o pět let méně. Vyžehlím, vytřu, ale hlavně povídám. Stařečkům vůbec nevadí, že moje italština je stále šílená.
Většinu místních italských domorodců tvoří důchodci nad osmdesát. Sobotní večery jsou ve znamení tance a veselí, blízká diskotéka pro sedmdesátileté a výše je velmi oblíbená. Diskotéka pro mladé zašla na oubytě, mladí si raději zalezou do svých nevětraných kutlochů s pc a chatují a blogují, zatímco staří žijí na plné koule. I v jejich věku řídí auta. Po našem přestěhování jsem byla svědkem, jak nějakému řidiči při couvání stařičkým Fiátkem upadl výfuk. Rány jak z děla, řidič nic neslyšel. Asi omdlel, domnívala jsem se, a utíkala k autu. Za volantem seděl asi devadesátiletý pán, lehce nahluchlý, oči také nesloužily. Neuměla jsem italsky, a snažila se mu gestikulacemi vysvětlit, že mu právě upadl výfuk. Stařeček byl zděšen, mé náznaky patrně chápal jako bezplatnou nabídku sexu či co...a stále couval, motor řval. Rázně jsem se vrhla dovnitř do auta, pána čapla za ruku a táhla ho k výfuku. Když spatřil zadek, pochopil. Zadek auta, samozřejmě. Jeho děkovačka v místním nářečí trvala asi dvacet minut. Mluvil vřele, ale dodnes nevím o čem. Mezi těmito týpky si pak připadám jako mladistvé poupě v rozpuku, ačkoliv mám blíže k přechodu než k pubertě.
„Můj“ Giuseppe autem léta nejezdí. Jeho nohy mají barvu asfaltu, špatně dýchá, ruce se klepou. Cigárko mu na laviččce připaluju já, je to jistější. S mou stále nedokonalou italštinou hledám témata, která by ho bavila. Politika? Mussolini, Stalin, Berlusconi...Nemoce? Má v pořádku už jenom zuby, protože jsou umělé...A co láska? Ožil. Ano, láska, milování. Slovo „sex“ nikdy nepoužívá. Ptám se ho na první lásky, na první pusu...proč se stále bavit o nemocech, o politice, o věcech, které zahlcují. Oči mu svítí, dávné vzpomínky se vracejí... Najednou v něm vidím kluka, který utíká před bombardováním a vynáší děti z hořících domů, který balí holku odvedle, i když se mu líbí jiná ze sousední vsi....ale tahle je blíž a obě rodiny se navzájem znají...který zpíval ve všech blízkých pěveckých sborech a miloval koncerty vysoko v horách, které končily veselou pyjatykou...který celý život dřel, ctil a miloval svou ženu a děti...a občas za horkých letních večerů se sousedy z ulice uvařili deset kilo domácích těstovin s boloňskou omáčkou, jiní dodali dvacet třicet litrů vína z nedalekých vinic, pak snesli dolů před domy stoly, srazili je k sobě, a hodovali...a sousedé přicházeli, jedli, pili a zpívali...a užívali si barev života...
Na druhém konci ulice bydlí Maria , ze pět let jí bude rovných sto. Při chůzi se opírá o vozík a o svou „badante", novodobou ukrajinskou služku. Maria celý život tvrdě pracovala ve fabrice, ale do poslední chvíle aktivně sportovala. Je velmi milá a krásná. Skvěle střižené obarvené blond vlasy, precizní make-up a úsměv na tváří. Kdysi měla s „mým“ Giuseppem techtle mechtle, ale před manželstvím...před šedesáti lety. Z mého pohledu z doby před dinosaury. Vidím, že ta vzájemná přitažlivost, dinosauři-nedinosauři, je pořád ve vzduchu. Ale dnes už je to o něčem jiném. Maria láskyplně obejme Giuseppeho kolem ramen a oba začnou zpívat. Dvojhlasně. Jeho manželka se k nim s chutí přidává, bělovlasý soused odspodu taky. Něco jako italská verze naší odrhovačky „Za tou naší garáží, Manča na mě doráží, má takový divný chutě, že mě to až zaráží... “ Čtyřhlasý chór se rozrůstá, z oken se vyklánějí další vrstevníci a pobrukují. Asi i oni si kdysi užívali za garáží, tedy spíše za stodolou, z plna hrdla či jiných orgánů.
Stojím tu venku pod stále zasněženými vrcholky hor, s partou rozjuchaných mladých lidí, kteří si zpívají, protože je ještě baví žít...
Asi budu nějakou chvíli off-line. Mám chuť zpívat...
