„Chceš pomoci?“ oblízává se olezlý plážový povaleč. Můj prohrab výstřihu asi nebyl až tak nenápadný. Mám plné ruce – v levé ještě nechodící dítko, v pravé věčně zdrhající dítko. Chci jít koupit do blízkého baru čtyři zmrzliny a nemám kam dát drobné. Provizorně je nasypu do výstřihu jednodílných plavek. Jako za starodávna.
Nevydržely tam ani mizerných sto metrů k baru. Zemská přitažlivost je silnější. Mince se postupně sunou po celém těle dolů. Spěšně je doluju, nenápadně. Konečně. Jsme už na řadě, eura mám v ruce. Mamma mia. Chybí ještě jedno. Vím, kde je. Kdybych si tam sáhla, podezírali by mě z mravního ohrožení ctnostných Italů.
„Hned ti ho donesu,“ přesvědčuju flegmatického zmrzlináře. Rychle někam za roh a vytáhnout ho. Euro jedno hloupé. Spíš Marto jedna hloupá. Už jsem si měla dávno pořídit minipeněženku na drobásky, jako všichni Italové.
Řádný Ital má s sebou neustále malinkou peněženku pouze na mince. Mladí, staří, všichni. A nosí ji sebou všude. Dokonce jsem viděla italského borce, který vylezl v plavkách z moře a sáhl si pro ni za pas. Asi mají i speciální vodotěsnou, ale copak ji drží půlkami? Nemusím všemu rozumět... Ale mají ji zkrátka všichni. Jen já ještě ne.
Dlouhovlasé puberťačky ji mívají většinou jemně růžovou. S Hello Kitty nahoře a uvnitř kromě drobásků voňavý tester oblíbeného parfému. Klučičí je pokaždé černá. Otvírají ji většinou schovanou v dlaních, aby kromě mincí nevypadl i balíček pánské ochrany.
Staří udření vesničané nosí drobáskovou peněžnku hnědou, asi z vydělané kůže psa nebo praprasouseda. Jsou nenároční, v obchodě chtějí jenom věci nezbytné. Carlo je větrem ošlehaný stařík. Manželovi stále říká, že se mu líbí můj zadek. Je mu devadesát. Ne mému zadku, ale pánovi s pravděpodobně mírně kalným zrakem. Pokaždé chce šest kilo jablek. „Červená, zelená, granátová?“ ptám se. „To je jedno,“ říká, „manželka mi je stejně všechny oloupe...“
Postarší dámy u kasy utrousí cosi o barbarovi. Jejich drobáskové peněženky stojí víc než barbarovo ojeté auto. Před třiceti lety byl tento kraj velmi chudý. Sprcha s teplou vodou nebo jednoduchá pračka - to byl luxus. Za několik desetiletí rodiny rychle zbohatly. Bohužel ne na duchu. Některé dámy jsou prima. A některé jsou drobítek snobsky nadřazené, jedou v posledním stylu. Chtějí všechno light. Ať je to štiplavě voňavý horský sýr Asiago či prvotřídní špek. Italské Trautenberkyně v sukních. Bramborák není dost bramborový a kyselo dost kyselý.
„Ten meloun je málo červený," vrací krásnou zelenou kouli jedna značkově drobásková dámička. S dovětkem, že jde pěšky a meloun je moc těžký. Chce ho vyměnit za zralejší a okrájet tu těžkou zelenou slupku. Po deseti minutách přesvědčování vítězí. Zákazník, náš pán. I když za okrájení slupky připlatí o dvě eura více... z peněženky od Valentina. Vítězně si odnáší rozkydávající se melounovou kouli v igelitce...
Drobáskovou peněženku nemám. Je to chyba. I ta jetá z kůže Carlova praprasouseda by se mi teď na pláži hodila. Můj kypřejší hrudník zachytil jenom eura tři, a čtvrté je na výletě směrem k pupíku. Zmrzlinář je laskavý, dětem rozdá zmrzliny i přes chybějící obnos. Ujišťuju flegmatického prodavače, že se ihned vrátím. Mozek se mu vedrem pomalu roztéká, jen mávne rukou... Odložím na moment spokojené baštící děti a zdrhám rychlými přískoky se skrýt za jakousi reklamní ceduli.
Spodem nebo vrchem? Teď už jenom spodem. Uff. Mám ho! A zítra valím koupit drobáskovou peněženku. Jako správná domorodkyně. Blížím se ke zmrzlináři a podávám mu euro. Z flegmatika je rázem energií a vtipem sršící muž. Moje euro galantně odmítá, pusu od ucha k uchu. Že by kouzlo osobnosti? Odcházím jako veledůstojná madam, ale moc mi to nejde. Ve dveřích strnu. Houby kouzlo osobnosti. Pořádně jsem si prohlédla tu reklamní ceduli. Byla krásně průsvitná...
