Tomu dala, tomu dala, tomu... taky

“Spoďáry... a spoďáry  taky?” divím se. Kývne hlavou. Taky. Látka je heboučká, snad ji neprotrhnu. Pomalu najíždím špičkou na okraj… no maucta, a díra jako prase. Jako bych to neříkala. Laura, fešácká čilá důchodkyně, mávne rukou, ať to nechám být. Tyhle spodní kalhotky byly stejně staré. Vrhám se na slipy, tam snad žádná krajka nebude.

Kouří se mi zpod ruky, žehlička je z roku raz dva. Ač žehlení nepatří k mým nejoblíbenějším činnostem, nabídku Laury - zajít k ní dvakrát do týdne žehlit - jsem neodmítla. Dobrá hospodyňka i přes plot, no vždyt to znáte.

Předtím jsem občas žehlila pár Italům, a tak nakoukla do několika italských kalhot a sukní. Svrchní, spodní, je to jedno. Rytmicky přejíždím parádní teplákovky, v kterých si italský národ libuje. Italský teplákový národ, s perfektně upravenými vlasy, šmrncovními tepláky a skvělými botaskami k sežrání. Ve skříních nemají více oblečení než Češi, jen jen pár kousků. Místo patnácti triček pět. Ale velmi kvalitních, které nosí skoro do ošoupání a ošmrdlání. Vyhodí a koupí nové, většinou stejné značky. Za  jedny pohodlné trenky či sexy spoďáry od Intimissimi dáte stejně jako za dobrý oběd v Potrefené huse v Praze.

Žehlím sotva hodinu, Laura mezitím v kuchyni hodí do lžíce mírně rozpuštěného másla pár lístků suché šalvěje a zakápne olivovým olejem. Vypne, osolí a vmíchá do uvařených těstovin, zasype parmazánem. Je to jednoduché a rychlé, “pasta in bianco”. Italské děti tyhle těstoviny zbožňují. “Dáš si?” ptá se. Odmítám, ač vnitřně slintám. Po “pastě bianco” se můžu utlouct. Jenže je mi trapné cpát si tu břuch a nechat si za to ještě zaplatit. Laura přikryje hrnec a párkrát s ním zatřepe. Ó, ta rafinovaná šalvěj s vůní parmazánu. Jaká slast. Jaký klid... ne na dlouho. Za pár vteřin dlouhé crrrrrrr. Nějaká návštěva?

Přichází jedna kamarádka, taky důchodkyně, a hned za ní druhá, třetí. Cvrlikají jedna přes druhou. Asi sněm zdejších drben. Dají si kafíčko, podrbou  a půjdou domů. Kohopak si vezmou na paškál dneska?

Shýbám se do koše pro další várku suchého prádla a zaslechnu pár slov.

Cože?

Sněm drben ani náhodou. Říkají něco jako “naše tajná organizace”. Mluví polohlasně, přesto jejich slova ke mně doléhají víc než hlas hřímajícího populisty Beppe Grilla (Pepíka Cvrčků) z rádia. Místní italská tajná záškodnická organizace…důchodkyň? Záškodníci bývají nenápadni.

A já tu pasivně žehlím spoďáry!

Ženské malují u stolu jakýsi plánek a přitom usrkávají kafe ginseng, oblíbené kafe s ženšenem. V šálcích je kávy taktak na dva hlty. Přesto neustále upíjejí (další nevysvětlitelný úkaz bezedných italských pidikafíček). “Marto, dolej do žehličky vodu a dej páru na maximum,” radí od stolu Laura. No jasně, páru na maximum, aby žehlička prskala jak výbušná třaskavina a já nic neslyšela. Vody leju jenom kapku, prsk prsk.

Zvoní mi mobil. Abych se nespletla jako blonďák, který přijde k lékaři s popálenýma ušima. “Co se vám stalo?” zeptá se doktor. “Žehlil jsem si košili, ale pak zazvonil telefon,” odpoví blonďák. “A místo telefonu jsem si dal na ucho žehličku.” Lékař nechápe: “Ale co to druhé ucho?” Blondýn pokrčí rameny: “Když von ten blbec za pět minut volal znovu…”

Mobil dozvonil. Zahrabán v tašce, dámy si ani nevšimly. Ale počítají. Čtyřicet, padesát. Co počítají? Někdy si člověk v hlavě sesumíruje z pár slov úplné hovadiny. Takticky se ptám, chtějí-li s něčím pomoci. “Nene, my už půjdeme”, loučí se spěšně, a jsou v čudu.

“Vypni žehličku a sedni si Marto. Musím ti něco říci”, vtlačí mě Laura do židle, která je užší než můj zadek. Co bych taky chtěla při výslechu - pohodlí asi ne.

“Asi jsi nás slyšela…  “

“Ne… moc ne,” říkám horlivě a mluvím pravdu. Jenže to je mi teď prd platné. Možná mě holky pasujou na zdánlivě solidní osobu, která se olepí bombami, a pak si půjde někam vybuchnout. Slibuju jí, že opravdu nikomu nic neřeknu. Ale CO nemám říct? Tajemství. Jaké tajemství? To je fakt průvan nekonečných otázek.

Laura mluví vážně a jakoby omluvně. Uff. Čůrat a blinkat se mi chce, teď hned. No jo, nervy. Na úchylné důchodce nebo zlouny tahle parta nevypadá. Nebo jo?

“Je nás pět  důchodkyň, a ještě Federico z kostela.” Švédská trojka, italská pětka. Katolická. Bože.

"Každý měsíc se scházíme a společně dělámě takovou…  ehm, jak to říci - akci...”

Je to tady. Pětka. S hvězdičkou.

“Každý měsíc dáváme z našich důchodů stranou peníze a zjišťujeme, kdo v našem okolí momentálně potřebuje pomoci. Je to náš program, do kterého se dostane pokaždé někdo jiný. Teď je to jedna mladá rodina s dětmi, otec je v současné době v nemocnici… nakoupíme jim základní potraviny, olej, mouku, rýži, mléko, plínky. Jiné, téměř stoleté stařence chodí jedna z nás každý týden nakupovat. Zkrátka zjišťujeme, kdo kolem nás skutečně potřebuje pomoci. Nechceme o tom mluvit ani zveřejňovat, je to naše dobrá vůle. A nech si to pro sebe, prosím tě.”

Jenom jsem polkla. Ty ženy nemají převratné důchody, celý život většinou dřely ve fabrice. Dneska by mohly jen tak klábosit, obíhat čekárny předražených doktorů a lékarny s ještě více předraženými léky. Nebo se věnovat pouze své rodině a svým vnoučkům. Jsou ale stále všímavé. Indická maminka, opuštěná stařenka, rodina s nemocným živitelem rodiny. A další.

Je jednodušší posílat z účtu částku na siroty kamsi na druhý konec světa. Jenže ony se umí podívat i blíž, dokonce i vedle sebe. Říká se, že ten, kdo dělá dobré skutky, by o nich měl mlčet. A mluvit by měli ti, v jehož prospěch byly dobré skutky učiněny.  Tenhle spolek o svých skutcích mlčí, jen činí… a já od nich čekala bomby.

O dva roky později ležím třetí týden v místní nemocnici. Nic moc, ale bylo i hůř. Ve dveřích stojí jedna členka  tajného spolku: “Marto, chci ti jenom říci, že ses dostala do našeho programu.”

Já?

Sedne si na kraj postele, a vypráví, jaké to bylo, když její maminka před padesáti lety těžce onemocněla, a zatímco byla v nemocnici, její nepraktický otec měl na starosti šest děti. Ani neuměl prát (žádné automatky tehdy nebyly). Tak se prádlo vozilo napůl cesty k jedné ženě z podobného spolku, která vše vyprala a vyžehlila, a předala další, a ta vyžehlené komínky čistého prádla zavezla nemocné mamince do nemocnice.

“Jestli chceš, budu ti chodit vařit a uklízet,” řekla mi. Znělo to v tu chvíli lákavě, ale měla jsem se pozítří vrátit domů. A moje tělo ještě není tak zhuntované. "Děkuju. Zatím ne. Zkusím to sama, a když to nepůjde, zavolám." Šlo to, no jakpak by ne. S radostným vědomím, že andělé strážní jsou blízko, a navíc na zemi.

Víte, milí zlatí, ona ta Laura vlastně tehdy vůbec žehlit nepotřebovala. Žehlení ji  baví, zvládla by vyžehlit spoďáry i slipy všem lidem z půlky ulice. Ale byla to její další laskavost, kterou poskytovala nezaměstnaným maminkám s malými dětmi. Místo mě dnes žehlí jedna indická holka.

Laura nedávala lidem peníze do dlaně. Dávala jim práci... a dobro.