To víš, máme doma italskou domácnost

„Paroháči jeden!“ letí vzduchem talíř, dva, celá svatební sada. Špagety visí na lustru, v předsíni zakopnete o hromadu špinavého prádla. Tak takhle to v klasické severoitalské domácnosti rozhodně nevypadá. Italská žena je úzkostlivě čistotná, řekla bych přímo rodná sestra naší Okeny. Na vaření moc není – také proč, když ona většinou hubne a jemu stačí špagety sedmkrát jinak.

Úklid je na prvním místě. Pokud ho Italka nezvládá čili nestíhá,  manžel či příbuzní jí bez problémů zaplatí  pomocnici na tři hodinky denně. "Echt" Italka se pak může věnovat jiným, "echt" italským činnostem (určitě ne kuchyňským)...

Já, Marta česká, tvarů jemně kyprých, mám radši teplou plotnu, navařeno, napečeno, útulno... a uklizeno jakž-takž, spíše takž. Prostě normální rodinka s třemi malými dětmi, žádné muzeum ani velehory nepořádku. Nedávno se ke mně v obchodě přitočila  Chiara, jediná podsaditá Italka, kterou znám: „Marto, nutně potřebuju tvoji pomoc, nemůžeš teď ke mně na pár hodin přijet?“ Moje děti byly naštěstí v tu dobu ve škole a manžel v práci,  tak jsem přikývla - do půlhodinky k ní dorazím. Okamžitě odfrčela vzhůru do kopečků, ani jsem se nestačila zeptat, k čemu či od čeho ji mohu pomoci... no jasně... ochutnala moje kynuté povidlové buchty a touží po názorné ukázce... nebo potřebuje vysvětlit základy ruštiny... nebo mám doučit jejího syna, co je to Dow Jonesův index (a pamatuju si to vůbec ještě)?

Překonala jsem osm horských zatáček, jednu málem přejetou krávu a jen náhodou neporazila vrata domu Chiary. Už na mě volala polohlasem z okna: „Zaparkuj někde za domem, aby tě náhodou někdo neviděl, a pojď hned nahoru'!“. To je divné. To na žádného Dow Jonese ani buchtu nevypadá! Chiara mě chytla za dveřmi v podpaží a táhla do ložnice. Marto, ty huso, kams to zase vlezla, není snad italská paní tak trošku přiteplená? Musíš se tvářit nadmíru odpudivě a smrdět. „Můžeš mi říct, co potřebuješ?“ zeptala jsem se obzvláště odpudivou grimasou. Hned mě naštěstí protáhla dalšími dveřmi do přilehlé, opravdu velmi zapatlané kuchyně. „Potřebuju vyčistit kuchyň, dobře zaplatím. Ale aby si manžel myslel, že jsem to udělala sama...“ Aha. Akutně se potřebovala dostat na úroveň průměrné italské hospodyňky. Začala jsem drhnout. S pochopením a pílí.

Po tříhodinové drhačce (jak jinak slangově nazvat intenzivní nepřetržité drhnutí?) jsem měla pocit absolvování nonstop víkendu v aerobicu. Zářila kuchyň, zářila Chiara. Zaplatila celkem slušne, to zase jo. V dveřích jsem se minula s  jejím manželem a Chiara vysvětlovala, že jsme si nacvičovaly něco do pěveckého sboru. Ani ho nenapadlo, že tam vůbec nechodím. Sedla jsem do auta a přála si automatického řidiče, automatického nosiče, a tak. Seshora jsem slyšela  jejího manžela: „Skvěle jsi to tady uklidila, amore...“ a Chiara: „To je přece maličkost. Dáš si spagetti, miláčku?“

Mátožně, leč stále s úsměvem (je to moje znamení: měsíček na hnoji, mám to definitivní), jsem vyzvedla děti ze školky a školy, doma s chutí sbaštily úplně všechno a ihned  začaly vyrábět asi dvacet tisíc papírových vlaštovek. Hm, možná jenom dvacet... Padla jsem na židli a zírala na naši pseudoitalskou domácnost. Nad hlavou mi létaly papírové vlaštovky, na stole jsem měla od rána upečenou kynutou buchtu s dušenými jablky a brusinkami, a kriticky se podívala po kuchyni. Uvařeno a napečeno mám, ale kde sebrat sílu všechno vycídit? Zítra se zeptám Amrit. Je to fajn Indka a ráda si přivydělá – a budu vědět, kde peníze Chiary nakonec skončí...

Samozřejmě to tak nebylo, u Amrit neskončily. Jenom jsem momentálně neměla ani kapku síly či vůle na úklid vlastní domácnosti. Co udělá hospodyňka v časové nouzi? Odvede pozornost od věcí nepříjemných k věcem nadmíru příjemným... Nádobí jsem frkla do myčky, hračky naházela na hromadu, a víc už z úklidu nestihla. Pro zmámení smyslů vytřela Savem dřez, pro osvěžení nozder rozlámala kousky pomerančové kůry, a hlavně ztlumila světlo, aby se skryl zbytek nepořádku. Manžel dorazil z práce za pár minut. Čekala jsem stejné přivítání jako u Chiary doma. „Čau amore!“ volám jásavě. Ozvalo se: „Šmarjá, proč je tu taková tma...? Co tady dělají ty slupky...? A proč tu smrdí to Savo...?" Rozsvítil, prokoukl a nenaletěl. Hbitě jsem vytáhla jsem z trouby grilovaný lilek s cuketou, dušenou čekanku obalenou křupavou slaninou a pečené brambory s čerstvým rozmarýnem. Muž roztál a radostně se dal do jídla. I ty jeden nevděčníku... mou italskou úklidovou fintu jsi zřejmě neocenil, tak aspoň ten kus žvance, vařeného s láskou. Není čas najet na typicky italskou domácnost.? Se studenou troubou, ještě studenější Martou a horkou porcí špaget? Žádná česká buchta, natož rafinovaný zeleninový nářez...!

Ba ne, znáte mě. Toho bohdá nebude, abych od své milované plotny k preciznímu cídění parket utíkala! Italskou domácnost holt doma nemáme a mít nebudeme!

Za vydrhnuté peníze od Chiary jsem si koupila další  inspirativní italskou kuchařku. A příště muži prostě  navrhnu , aby po příchodu domů  zavřel oči. A je to. Madonna mia!