Smradlavým hrncem mávati

„Při nedělní mši budu mávat tím smradlavým hrncem,“ hrdě hlásí desetiletá dcera. Smradlavý hrnec alias posvátné kadidlo zná jen v italštině.

Naše dlouhovlasé blonďaté dítě působí blízko oltáře jako zjevení. Mačkám slzu dojetí a povoluji tkaničky botasek. Nohy mám oteklé z neustálého stání, několik týdnů od osmé hodiny ranní do sedmé večerní zaskakuji v obchodě za dovolenkujícího se Itala. V poledních siestách se nerozvaluji na sofá a neklábosím intelektuálně náročné italské dvojsmysly, ani se neopíjím vínem. Jsem Marta neitalská. Vařím, uklízím, dělám úkoly s dětmi, a pak zase s nejmenším dítkem odjíždím zpět do práce, večer po návratu to samé. Pondělí až sobota.

Syn je na kase skvělý, zatímco obsluhuji milé klienty, maluje nádherné dinosaury s velkýma prsama. Jsou mu čtyři roky a malovat prsa je pro  něj stejné jako malovat roboty či uši zajíců. „Líbí se ti prsa, chlapče?“ ptá se potměšile anorektická zákaznice, bývalá modelka. Pochybuju, že má svoje výběžky ještě v paměti. Syn si ji nevěřícně prohlídne. „Jo, ale někdy více zadky,“ odvětí diplomaticky syn. Twiggy ho pohladí a spokojeně odchrastí.

„Zítra celou cestu ponesu kříž,“ sděluje příchozí dcera. České mše mám v malíku, italské tak trochu taky, ale nějak tomu nerozumím. Jak celou cestu? Uvidíme. Mše probíhá stejně jako vždy, je naprosto totožná s naší českou. Měla by být už u konce – ale není. Náhle se otvírají hlavní dveře kostela a ven vychází naše blonďaté dítko s velkým křížem, za ní kráčí kněží a další ministranti, okolo poskakují děti s miskami plnými plátky voňavých růží. Růžové a bílé lístky nám neustále hážou k nohám. Procesí. No jasně, procesí, znám ho jenom ze starých černobílých filmů.

Vycházíme v průvodu z kostela, zpíváme a jdeme po silnici, vpředu jedna dcera s křížem, další dostala misku s růžemi, je to pro ni pocta. Italské procesí... není to průvod věrných kostelních bab, které chodí do kostela kvůli šmrncovnímu farářovi, jak by se mohlo zdát. Pro hodně starších žen je farář ten nejlepší mužský, protože ho nikdy nemůžou mít. Kdepak, v kostele drtivě převažují italští muži, a navíc místní kostelní baby jsou  pořád pěkné  šťabajzny. Kněz je charismatický šedesátník, velký organizátor a pro ateisty – vypadá úplně NORMÁLNĚ.  Jdeme v procesí a zpíváme. Já jenom „lala“ a „aleluja“, ale držím notu. Přitom šlapu po tisících plátcích horských růží.  Ťapu po nich, a mám pocit, jako bych šla po červeném koberci holywoodských hvězd. Tíha posledních týdnů ze mě padá. Moje obrovské třiačtyřicítky Nike se mění v odlehčené půvabné lodičky, a universální italský ohoz (džíny a černé triko) v holywoodskou večerní róbu. Foťák sebou nemáme, ale není to důležité. Snažím se vrýt navždy do paměti každou mikrosekundu. Je to fascinující.

Vracíme se na ještě na chvíli zpět do kostela. Je plno, stojíme poprvé vzadu, kde leží vyřezaný Kristus v hrobě. Malý Šimon si měří ležící dřevenou postavu Krista a drbe se na hlavě. Rukama cosi přeměřuje, zatímco zpíváme alelujá. Vedle stojící pán pozoruje syna a dostává astmatický záchvat. Nebo se dusí? Umělé dýchání na školní Andule jsem snad ještě nezapomněla. Slyším dušený smích. Synáček skončil akci s měřením, a chce zjistit, kdo je větší, jestli on nebo Kristus. Lehá si vedle něj na podlahu a natahuje ruce a nohy... Socha vítězí o dva tři centimetry.

Zklamaný syn alespoň soše ukazuje model Fiat 500. „Dívej, jak frčí," šeptá. Mše končí a já poklekávám k hrobu. Odcházející babičky mě s úctou zdraví do sehnutých širokých zad. Zbožná žena, rozpláclá u hrobu Krista? Poláci jsou všichni velmi zbožní... Nejsem Polák ani fanaticky věřící, ale lovící. Fiat nám totiž odjel do hrobu.

Přeju vám krásné dny s imaginárními plátky růží na botách...