Proč jsme pořád ještě šťabajzny?

„Proč?...protože chlastáme,“  kopla do sebe Benedetta, italská šmrncovní důchodkyně, další dávku hustého černého mazutu. Brada mi úžasem spadla o dvě poschodí níž. Italka vtipkovala. Mazut bylo ten den její už šesté, nesmírně voňavé silné kafčo. Šesté? Ježkovy voči... s babčou to šlehne, a co pak já s ní?

Nešlehne. Místo krve jim prostě v žilách koluje kafe. Celoživotně. Navzdory všem doktorským  „poudačkám" o škodlivosti kofeinu a o tom, že se má pít hodně vody... Ani v nedýchatelném vlhkém parnu jsem neviděla žádnou Italku s PET lahví vody jako záchranou proti dehydrataci. Nepijou a nečůrají?...a co ledviny...a co jejich srdce??? „Co srdce, dobrý?" ptal se mě náš fešácký obvoďák, doktor Tomba. „Jo...ale piju čtyři kafe denně," pípla jsem svoji neřest, kterou si pěstuju od dětství. Můj děda míchal rukama několik kilo mletého masa pro zvířata, já mu jako dítě pro změnu snaživě míchala českýho turka s panákem rumu a cukrem. A neochutnejte to...Turka jsem vyměnila za silné italské piccolo a rum liju v hojné míře leda do buchet. Doktor Tomba mě zarazil: „Kofein absolutně neškodí. Kde jste to četla? Co škodí, je nedostatek pohybu a nadváha..." Potěšil mě. Raději zhubnu než doživotně zaškrtím kofeinový kohoutek!

Že to po čtyřicítce (padesátce, šedesátce...) nejde? Benedetta zhubla deset kilo v osmdesáti, tlačil ji totiž špek na břiše a zadýchávala se do schodů. Jedla více zeleniny a ubrala masa a chleba. Její jídelníček je již hodně let stálý a neměnný. Ráno si do kávy s mlékem naláme bílý chléb nebo trochu keksů, dopoledne sbaští mrkev nebo půlku jablka, k obědu hrst vařených těstovin se strouhaným parmazánem, s olivovým olejem a čerstvou rozdrcenou šalvějí ze zahrádky. Nebo kukuřičnou kaši polentu s kouskem salámu. A víno a kafe. Lehké bílé víno dolévá i svému muži. Tolik nebrblá a jeho žena se mu zdá krásnější. K odpolední svačince mají denně jakýkoliv salát, pampeliškové listy, čerstvé kopřivy, pár lístků hlávkového salátu, prostě žrádlo jako pro kozu, zase zalité olivovým olejem a balsamikovým octem s rozdrceným pepřem.  Večeří jogurt a kafe. Truhlíky na balkónech a malé záhonky jsou plné různých zelených listů. Cokoliv zeleného, co najdou při procházkách venku, si upraví na talíř a s chutí snědí. No, cokoliv asi ne, taková muchomůrka zelená...

Místní Italky jsou sice pořádkumilovné hospodyňky, ale  v kuchyni tráví minimum času.  Politika je vůbec nezajímá a místo pečení bábovek denně chodí s kamarádkami na několikakilometrové zdravotní procházky. Čím starší ročník, tím delší procházka. Většinou je zakončují v baru u zmíněné kávy. Mezi staršíma holkama nad sedmdesát teď frčí ženšenové kafe. Jednou mě na něj na pátečním trhu zatáhla do baru jedna známá (už ani nepíšu starší známá, asi tušíte, že se svými skoro pěti křížky na krku jsem tu za holku s mlíkem na bradě). Jsem kávová labužnice, ovšem jejich kávu s ženšenem jsem sotva dopila. Bylo to pro mě stejné utrpení jako vypít magické oko před mnoha lety na telčské zábavě v sokolovně  (pro pamětníky - magické oko byl panák zelené uvnitř půllitru vychlazené desítky).

Mám kolem sebe přemíru italských důchodkyň, jedna kočka vedle druhé. Není to jen ve značně vyšších důchodech, ale i v celkovém životním stylu. Mladé Italky jsou spíše  prťavé, s krátkýma nohama, v džínách a černých tričkách, vlasy do pasu, žádný make-up. Taková nepatrně ošklivá kačátka Možná proto jezdí mladí Taloši lovit do českých vod. Krásné labutě se z Italek stávají většinou po šedesátce. Nechápu to. Za ta léta jsem tu skutečně nikdy nepotkala starší Italku, která by byla nenamalovaná či dokonce neučesaná. Mastné vlasy jsou tabu. Asi jako když vyjdete ven bez podprsenky, ačkoliv máte objem pětku. Prostě nemyslitelné. Sousedka má devadesát let a Parkinsona, z bytu pokaždé vyráží s nalakovanými upravenými nehty i na nohou,  a precizně namalovanýma očima. Sice jí to trvá několik desítek minut a několik desítek pokusů, ale vždy se zadaří. Nikdy si kupodivu svou nemocnou třaslavou rukou nevypíchla  oko. Je to prostě Italka šťabajzna.

Na jednu školní oslavu jsem se vyfikla tzv. slušně. Kombinace kostelního „vohozu" a bankovní úřednice na útěku. Netušila jsem, že se oslava koná v tělocvičně a veškeré italské osazenstvo je sportovně oděno, ženská půlka navíc většinou se  zlatavými teniskami na podpatku. Na opačném konci tělocvičny vařili urostlí italští trenéři zdarma kávu. Tak hlavně trošku sebevědomí, to kafe - obzvláště od urostlého trenéra - za to stojí. Moje dcera si mě pyšně vedla, a já měla pocit, že zase nejsem až tak k z

ahození. „Mami..," přitulila se ke mně Maruška na konci cesty po žhavém uhlí z italských rodičovských očí: „...víš, že jsi ze všech maminek..." (tak, a teď to přijde, ta krásná dětská obdivná vyznání, která si máme pamatovat po celý život, dopředu mi dojetím zvlhlo oko... ne magické... ale lhala jsem si zbytečně do kapsy, Maruška mě nezklamala, je totiž po mně) „...že jsi ze všech maminek ta nejtlustší?"

Začala jsem pracovat na české šťabajzně. Věk už na to budu vbrzku mít. Cpu se zeleným  žrádlem pro kozy a lákavé dlouhé procházky s italskými staršími souputnicemi jsem prozatím nahradila nelákavým cvičením doma. Často mi přitom na břiše přistane nějaké dítko či si drtím záda o neviditelné části stavebnic a ulomenou vrtuli helikoptéry. Hubnu, o tom žádná. Italský aromatický černý mazut si nechám jako jednu z mých oblíbených neřestí. Ale měla bych se pro jistotu pozeptat na přirozený úbytek pacientů úžasného pana doktora Tomby. „Tomba" totiž italsky znamená „hrob"...