Přece nikdy není pozdě...
"Nevím," hlesla jsem bezradně. A ten osmdesátiletý filuta najednou zahrčel dokonalou češtinou: "Strrrč prrrst skrrrz krrrrk!"
“Víš, že je to nejdelší věta na světě bez samohlásek?” dodal. Já, Češka jako pořádné poleno, jsem se zastyděla. Větu znám, ale že je nejdelší souhlásková na světe? To tedy ne.
Mauro se zasmál, že mě dostal. Baví ho život, i s osmi křížky na krku. Možná právě proto. Baví ho učit se nové a nepoznané. Baví ho zkoumat a zjišťovat.
A stále mi opakuje: “Marto,přece nikdy není pozdě cokoliv začít. Pamatuj si to!”
Nikdy není pozdě znovu začínat. I naučit se konečně hrát na klavír. Kamarádku s dětmi na prahu padesátky nezlákal aerobic ani posilování. Odmalička toužila hrát na klavír, ale znáte to - malý panelákový byt a vůbec kopec jiných potíží okolo. Před pár týdny jsme společně s dětmi jely z dobrodružné výpravy za hledáním pokladu. Mezi zatáčkami, zapadajícím sluncem a saxikem Millese Davise jen tak mimochodem řekla: “Marto, já konečně hraju na klavír! Už rok chodím do hudebky a zbožňuji etudy, “ zářila. Jako by si našla milujícího životního - doživotního milence. Zářila, jako slunce, jak tóny saxofonu... jako tóny, zahrané na piáno.
Přece nikdy není pozdě.. se naučit brnkat na klavír.
Jiná má známá, laskavý anděl s předobrým srdcem,´ač měla přetěžký život, se jako vdova blízko osmdesátky zamilovala do o trošku staršího vdovce. Věk nebyl žádným zádrhelem. Vzali se a jejich vzájemná láska stále trvá. Vídávám je málo, ale pár chvilek s nimi vás obalí do láskyplných peřin... na dlouho.
Přece nikdy není pozdě... se znovu krásně zamilovat!
“Strrrč prrrst skrrrz krrrrk!” opakoval znovu Mauro. Po našem příchodu do místních končin jako jeden z mála věděl, že Česká republika není Čečenská ani Moldavská, i to, že se jsme nebyli oficiální sovětskou republikou. Ač já rusky na kase hovořím jako když bičem mrská s děvčaty - služkami z bývalých sovětských zemí. Chudinky děvušky často nevědí, co jim jejich paní napsala do nákupního seznamu. Azbukou to psáno není. A tak překládám z italštiny do ruštiny. Jsou vděčně i za mé “kak živjoš", jak se máš, i za jednoduché "spasibo", děkuji.”
Při rozhovoru s jednou takovou služtičkou byl přítomý i Mauro a nadšeně říkal: “Marto, ruská země je pro mě jedna velká tajemná neznámá. Obzvláště Sibiř. To je můj sen, jednou se tam podívat...”
V osmdesáti na Sibiř? Není to trochu pozdě?
Mauro byl přesvědčen, že není. Celý život dřel, ale mezi tím dřením jezdil prstem po mapě a snil o dalekých cestách. Neučarovala mu Amerika, ale Rusko, speciálně Sibiř. Pro mnohé nepochopitelné.
A mezi tím dřením a toužením po dálkách celý život pravidelně cvičil a četl veškeré informace o Sibiři. Snil si svůj sen - a připravoval se na něj, jako by tam měl jet hned druhý den. Naučil se i padesát základních slovíček v ruštině a jednu bezchybně vyslovenou frázi: “Je mi líto, ale skutečně rusky neznám ani slovo.” Při každé návštěvě obchodu na kase mi popisoval historii sibiřských dálek i pravděpodobnou malebnost přírody. A stále si opakoval slovíčka, celá ta léta.
I teď, v osmdesáti? V takových letech mi jeho snaha připadala krapítek zbytečná.
Maura jsem pár týdnů neviděla. Přiznám se, občas jsem koukla na futra obchodu mezi vyvěšená pohřební parte. Už jsem si na místní koloryt zvykla - jeden den klienti přijdou, a další den na mě koukají už jen zpod černě orámovaných obrázků.
Nebyl tam, nevisel.
Za pár týdnů se objevil, celý rozzářený, a od dveří volal: “Marto, hádej, kde jsem byl?”
“V nemocnici?” zeptala jsem se opatrně. Takhle šťastně vypadají lidé, co právě utekli zubaté z lopaty.
Smál se jako malý chlapec. “Moja dorogaja Máárta. Na Sibiři! Na Sibiři jsem byl! S jednou cestovní kanceláří, takoví fajn dobrodruzi. Jeli jsme několik dní vlakem po transsibiřské magistrále. Viděl jsem čarovnou přírodu jezera Bajkal. Step. A borové lesy a dřevěné domky v městečku Irkutsk. Nikdy nezapomenu na tu přírodu, lidi i vodku. Krása, Marto. Krása.”
Přece nikdy není pozdě... odjet na Sibiř!
Stála jsem za kasou v ochromení. Chrlil ze sebe zážitky z vlaku, z dlouhých nocí, z bídy lidí, ale i jejich opravdovosti. Omládl o půlstoletí.
Já, stará-mladá padesátka s obdivem vzhlížela k šťastnému mladému osmdesátníkovi.
“Musím více cvičit pro příští rok, “ řekl mi, a dodal: “Chtěl bych do Albánie. Tam je prý nedotčená příroda...”
Může-li pusa úžasem upadnout až na zem, tak moje to právě udělala.
“Máš v sobě ohromnou sílu, Mauro” řekla jsem s dojetím i respektem tomu obyčejnému chlápkovi, kterému bylo shůry dáno a strčí svou moudrostí do kapsy celou bandu pseudointelektuálů. Ne řeči o ničem, ale činy. V tom je ta jeho moudrost a opravdovost.
Pohladil mi ruku. “Marto. Víš přece, co se říká - na cestě k našim snům je vždycky mnoho nesnází a překážek. Tou největší překážkou ale můžeme být právě MY SAMI.”
A zamrkal: “A teď mi, prosím tě, konečně... NÁZORNĚ ukaž, co znamená to vaše strrč prrst skrrrz krrrrk!” :)
Marta Kučíková
Hudrám, hudráš, hudráme
„A jejich ricotta není český tvaroh a italský kmín není český,“ hudrám, neb na mě dolehla přistěhovalecká krize. Čas od času se nám to stává. Nám, holkám česko-slovenským,žijícím už nějaký rok v té báječné zemi italské.
Marta Kučíková
My, nedokonalé
„Váš pas, madam?” zeptá se úslužně český řidič před nástupem do autobusu. Jaká přímo vtělená zdvořilost jeho řidičského ducha, takřka italská!
Marta Kučíková
... je mi ho tak líto!
„Takovej vodflus je to,” říkám své známé, která kouká, jak kroužím kolem italského chlapíka výrazně mladšího než jsem já. Kroužím s mateřskou starostlivostí. Říkám mu pracovně „vodflus Gigi”. Není to hanlivé, ale typické.
Marta Kučíková
Sníst to, na co čůrá pes
“Písíkán” říká mi devadesátiletá rázná Maria, když se jí ptám, co dnes vaří. Každodenně obědvá těstoviny a dušenou fenyklovou bulvu, kterou střídá s pečenou čekankou. Opakuje mi: “Je jaro, tak tu všichni jíme písíkán!"
Marta Kučíková
Zlodějiii!
“Čmajzli mi peněženku,” blekotá ovíněný chlapík. Zapomněl ji v nezamčeném autě. Taky proč by auto zamykal, tady se totiž odedávna vůbec nekradlo. Jediným vysvětlením je, že mu peněženku z auta vzala jeho exmanželka.
Další články autora |
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie
Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...
Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné
Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Vyváděla strašné věci. Zahradil označil Jourovou za nejhorší z eurokomisařů
Premium Když Česko vstoupilo 1. května do Evropské unie, byl tam matador ODS Jan Zahradil kooptován...
Sadiq Khan: první muslim jako starosta Londýna a první, kdo jím je už potřetí
Starostou Londýna byl znovuzvolen labourista Sadiq Khan. Mandát obhájil potřetí v řadě, což se...
Německo je otřeseno. Přišel brutální útok na politika, pak následoval další
Na lídra kandidátky německé sociální demokracie (SPD) v Sasku do evropských voleb Matthiase Eckeho...
Drží naše lidi pod zemí. Musíme jednat, říká vyšetřovatelka válečných zločinů
Kvůli své práci je Tetiana Žukovová dlouhodobě v hledáčku Rusů. Ukrajinská právnička se totiž snaží...
Meda a Jan Mládkovi. Milovníky umění i zvířat připomíná zámecká výstava
Premium Dáma z Kampy, mecenáška, kurátorka, nakladatelka, sběratelka, ale také vegetariánka a milovnice...
- Počet článků 91
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 8560x
- Italské jednohubky (2017 - Mladá fronta)
- Italské dvojhubky (2018 - Mladá fronta)
- Po italsku do hubky (2019 - Mladá fronta)
- Z mého severoitalského deníku (2020 - Ikar).
- Italské trojhubky (2021 - Ikar)
- Italské mentolky (2023 - Ikar)
Tímto vám všem, kteří jste mě četli a čtete, opravdu ze srdce děkuji, protože vy za to můžete. GRAZIE!!!!
Mějte veselé a láskyplné dny. Vaše Marta
kontakt: marta.kucikova@gmail.com