„Pani – a stáhnout!“ S celním mrzoutem moc řečí není. Já, divná baba bez obočí a řas, spíš vypadám jak hospodyně od středověkých rozpálených kamen. Žádný terorista. Blafuju a stahuju kalhoty, boty už mám dole. Mrzoutova nálada vykvasila. „I-h-n-e-d!“ Vím, že myslí šátek. Namítnu, že jsem po chemoterapiích, a na hlavu mi táhne stejně jako na zadek. Je to jak píchnutí do hnízda. Když stáhnout, tak stáhnout. No nic moc. Jako bych si veřejně opravdu sundávala trencle. Ruzyňské letiště osvítí má plešatá svatozář...
V chemošlehárně, na onkologii, to svítívává silněji. Je nás, holek plešatých, na tu svatozář víc. V klubu gentlemanů odkládají pánové klobouky, moje spolubojovnice odkládaly paruky. Ztráta vlasů je to nejmenší, co vás v tu chvíli trápí. Nechala jsem si vlasy opižlat od mé dětské party, zbytek vypadal sám. My holky kolenatý, bez vlasů a chlupů, během chemoterapií plkáme nebo spíme. Rozpíchané ruce jako dlouholetí feťáci, chemoška nám sežrala žíly. Jde to blbě. Občas některé selže nějaký orgán, nemyslím pohlavní. O tom ani nevíte, že ho ještě máte. Některé ženské sem chodí několik let. Některé zmizí, a netušíte, jestli načas, nebo nadobro. Je lepší nepátrat. A užívat si dnešek, když paruky visí na věšáčku a plkáte i o počasí a stavu cest jako angličtí gentlemani... (ale taky o chlapech, to víte:-)
Léčím se v Praze. Nějak se to rychle semlelo a nebyl čas přesunout léčbu do Itálie, abych byla blíž rodině. Několik měsíců bez dětí, to je pro starostlivou matku docela drsný absťák (a bez muže taky, abych nezapomněla). Mezi chemoterapiemi sbíráte sílu na další šleh. Nějaké cestování – to je jen přelud. Jenže mateřský pud je silnější než skomírající tělesná schránka. Letím s taškou, kde jsou kromě dárků už jenom léky a injekční stříkačky. Zapomněla jsem kartáček na zuby... jako vždy. A pak že jsem letištní terorista. Spíš nediagnostikovaný sklerotik – jako mnozí. („Pane doktore, mám asi sklerózu.“ „A odkdy?“ „Co odkdy?...“)
Vracím se z Čech do Itálie - a mám tak trochu obavy, jak se ke mně budou italští domorodci chovat. Jsem stejná, ale trochu jiná.
Itálie. Mamma mia. Stalo se něco úžasného. Ne, při vstupu na italskou půdu jsem neodhodila veškerou bolest a nenarostly mi náhle vlasy a chlupy. Ten zázrak byl daleko větší. Možná mě někteří už trochu znáte. Ženská krev a mlíko, starostlivá matička, žádná křehká sexy kráska inteligentní. Nyní navíc s koblihovitým obličejem bez vlasů, oteklá z chemoterapií a kortikoidů. Sotva jsem chytla za kliku baráku, přiběhl ke mně asketický soused. Nikdy nepolíbí, jen – jak jinak než asketicky – pozdraví. „Marta, Marta, bentornata“, objímá a líbá, dvakrát, třikrát. Poprvé v životě. Vykolejil mě víc než ten moulovatý celník. Udělám dva kroky do schodů, a už mě objímá další sousedka. Ještě deset schodů, chci být jako myška, abych překvapila děti...spíš se plížím unaveně jako chcíplý potkan. Marnost. Další sousedka, a další objetí. Hřejivý pozdrav „bentornata“ čili „vítej zpátky“ mě během týdne provází skoro tak často jako nádech a výdech. Tolik srdečnosti, tolik laskavosti, tolik něhy. Je to nezvyklé, a tak trochu pro mě zázračné.
S dětmi jsem láskyplně srostla v mnohoruký strom. Ne navždy. Během půlhodinky radostně prchají do svých oblíbených teritorií (kroužky, schovka pod postelí apod.) Stihnu s nimi upéct armádu pravých českých rohlíků. Po mém odjezdu je děti postupně vytahují z mrazáku a vděčně ty gumáky žvýkají. Spolek holek, vdaných v Itálii (taková dvoutisícová facebooková skupina Italky z ČR a SR ) mi posílá balík. Tričko, hrneček na kafe, plyšáky pro děti. Nejraději bych je všechny objala, bez ohledu na mou nulovou imunitu...
Lezu jak šnek do auta a jiný Ital, kterého znám jen zběžně, přejde silnici, aby mě obejmul. Pěkný chlapík, adept do soutěže o Muže roku v „Ona Dnes“. Hladí mě po rameni se slovy „bentornata“. Tuto situaci zažiji během mého italského týdne mnohokrát. Říká se tomu „nadměrné sociální cítění“, ale tento výraz je pro mě stejně krkolomný asi jako zkusit vytrhávat obočí kombinačkami. Zkrátka italská srdce jsou neuvěřitelně široká...
Řídím pomalu, mezi těmi uličkami dvacítkou. Za Bocelliho zpěvu se zase utápím v bílých vrcholcích hor. Jako bych tu sto let nebyla. V té šílené rychlosti mi zaťuká na okýnko jedna postarší Italka s výkřikem – „Bentornata, Marta. Ty jsi tady? Nepotřebuješ vyžehlit?“ (od tří dětí výše nežehlím, jen skládám). Jinak žehlí sousedka odnaproti. Bez řečí vlítla dvakrát za týden k dětem do bytu, sbalila špinavé prádlo, a za dva dny vrátila precizně srovnané komínky. Jiná kamarádka vozila ráno děti do školy, občas udělala jídlo. V kostele za mě sloužili několik mší, a po nich někdy dostala naše rodina od chápavých kostelních bab domácí buchtu či zákusky. Můj muž projevil okolnostmi vynucený kuchařský talent, který vykoukl ven v době mé několikaměsíční nepřítomnosti. Na obrovské pánvi k mému úžasu prohazoval těstoviny, jako by se nechumelilo. S vlastnoručně vyrobenou omáčkou. Umí jich asi padesát. Jsou vynikající (ovšem předtím odmítal uvařit i čaj).
V parfumerii kupuji kartáček na zuby. V krámku jsou dvě třetiny přípravků na vlasy, což jako plešatá opravdu oceňuji. „Bentornata“ mám i tady. Prodavačka je dojatá, říká, že se za mě často s celou rodinou modlí. Vrátím se domů a před dveřmi leží květina se vzkazem brzkého uzdravení. Večer mi přiváží další pugét místní květinář, pro změnu od nějaké ženy s dopisem, že jsem byla vždy hodná na její děti. Kdo to je? Následující den na mě mává skupinka Italů na chodníku, mávám zpět. Ale nevím, komu vlastně. Ztratila jsem snad paměť? Neztratila.
Ani nejsem zhulená jak zákon káže. To je totiž ten italský zázrak. Jakmile jste vážně nemocní, všichni se k vám chovají jako k vlastnímu nemocnému dítěti. Ač jste cizák nejcizejší a táhne vám na padesát.
Když mi před půlrokem lékař sdělil mou neradostnou diagnózu, poděkovala jsem. „Za špatné zprávy se neděkuje,“ řekl mi tenkrát. Nevím. Myslím, že děkuje. Každá špatná nese ruku v ruce i trochu něčeho dobrého. Jenom to holt není hned vidět...
P.S. ...jo, a už mi zase rostou... :)
