Peněžní loudilka

“Možná je mám v podprsence... nemám... kde teda jsou?” objede si jemná slečna rukou obě prsa s cílem nahmatat dvě tvrdá kolečka. Tedy dvě kolečka padesáticentových mincí

Vyběhla k nám do krámu jen tak nalehko ve svetříku s výstřihem a legínách koupit hladkou mouku (jinou tady stejně neseženete), a při placení nemohla zaboha najít ani cent.

Na dluh - s možností zaplatit zítra - slečna poctivá nechce. Posune se dál od kasy a pokračuje v usilovném osahávání se. Být na ženské  či jakýmkoliv -cátníkem, tak si očko smlsne. Nejsem ani to ani to  -  vše je mi dneska tak nějak unaveně frigidně jedno. Klidně počkám.

Mezitím přiletí panička s páníčkem a platí kousek chleba za třicet centů rovnou padesátieurovkou. Během půlhodiny jsou pátí. Jsme neoficiální měnírnou velkých papírových za drobné. Ale kde mám měnit já?

Banka je z ruky. Pošta taky.  Náš krám je mimo centrum, skoro na periférii. Všude daleko. Možná by vyměnili vedle v baru, jenže i dnes je na tom chudák barman stejně špatně jako my. A moje kasa s fochem na drobásky marně otvírá svou prázdnou tlamu.

Pokladna nemá žádné chytré tlačítko, kolik byste měli vrátit klientovi zpátky. Je to vlastně dobře, mozek aspoň nestagnuje, bombardován jednoduchými počty. Neurčité integrály, parciální derivace tu opravdu neužiju. Ani matici inverzní, to je už tak trochu perverzní. Hlava se mi z vyšší matematiky navždy jednosměrně převekslovala pouze na počty kupecké, včetně toho, jak vydolovat z klientů co nejvíce drobných mincí.

Loudím, žádostivě. Mávám papírovou a chci za ni drobné, když je klient vyloženě životně nepotřebuje (třeba na automaty anebo na kostel). Zpočátku jsem cítila ponížení žadonit o výměnu bankovek za drobné. Po pár měsících mi to ani nepřišlo. Naopak, stala jsem se nadšeným Harpagonem, který zvětšuje svou peněžní centovou kuličku Vlastně tu kuličku válí hovnivál, ale to už máte jedno...

Nejvíce mi dávají chlapi.  “Fakt je nemám,” říká kluk a mé ucho harpagonské slyší chřestit mince v jeho kapse. Následuje obvyklé samoosahávání. Trochu jiné než u výstřihové slečny. Je to u všech pokaždé stejný rituál. Kapsy u bundy, přední - džíny, zadní - džíny. A potom vytáhnou kdovíodkud euro dvě, někdy celý paklík. “Ani jsem nevěděl, že je tu mám” většinou výskají radostí, protože nacházejí kromě mincí i ztracená telefonní čísla či podivné balíčky "sčímasi"...

Mají je buď zapomenuté či poschovávané. Drobné loudím, ale ne ode všech. Někteří staříci houby vidí, bojí se přiznat skoro slepotu, a platí zásadně papírovými. Nahlas jim odříkávám, kolik vracím do natažené dlaně či spíše do jejich otevřených peněženek. V kapsách či peněženkách mají kromě mincí i mentolové bonbony, většinou už bez obalu. Nabízené mentolky s díky odmítám.

Neloudím ani od místního mladíka, kterému kořalka vypatlala zbytky mozku. Mohl být jinak docela fešákem. Jeho zuby zažily zubní kartáček a pastu naposledy v předškolním věku. Místo čištění zubů si každodenně kupuje celý balík žvýkaček a během pár minut zažvýká cigaretový i jiný puch. Nesmí kouřit, zakázal mu to doktor, a hlavně maminka. Přiklátí se každé ráno ještě za tmy před bar, kde si s rozkoší zapaluje nalezené nedopalky. Občas najde i celé cigáro, a to je pak slavnost. Zuby má černé stejně asi jako jeho plíce. A to nemluvím o jeho rukách či nehtech. Jednou mě omylem na MDŽ políbil - myslela jsem, že mi chce něco říci -  a byl to poměrně nechutný omlask. Tváře i krk jsem si opatlala desinfekcí natolik, že jsem po zbytek dne kromě rudých fleků na kůži smrděla líhem z desinfekce jako největší notorik v okolí.

Po alkoholikovi přišel - přijel -  jeden černoch, rozváží na kole letáky po domech. Je mi jedno, je-li to černoch či běloch. Tenhle jinak sympaťák má neskutečně dlouhé nehty jako malajský tygr, stejně tak i zabarvené.

Chce malou plechovku piva a platí pokaždé přesnou sumou, i dnes.

Desinfekční gel už došel.

Toužím po klientovi s  normálně čistýma rukama! Holt někdy se to tak sejde. Po kumulaci nemyčů  a následném neustálém desinfekčním pulírování jsou moje ruce vybělené jako pracka stoleté udržované mumie.

“Už jsem si vzpomněla, kde je mám!” ulehčeně zvolá osahávající se slečna vedle kasy. Úplně jsem na ni zapomněla. Éterická, čistá, s upravenými nehtíky - jako ze škatulky.

Asi našla vnitřní kapsu legín, myslím si.

Černošský hoch s dlouhými nehty odešel, alkoholik též. Chci desinfekční čistotu a jas. Konečně!

Dívka se skloní, sundá si botasku, potom ponožku. Z ponožky vyklepe dvě padesáticentové mince, tedy ze špičky té ponožky, kterou znovu natáhne.Vklouzne do boty a slavnostně mi těmi pěstěnými nehtíky předá požadovaný obnos.

Dva padesátníky, vytažené zpod zapařených nožních prstů z ponožky, položí na pult a odletí radostně do svého čistého a jasného světa.

Nejsem schopna slova, natož nadechnutí.

Asi už nežiju nebo co.

A ty dva hnědé paďoury tam na pultě leží asi dodnes...:-)