“G-g-guarda, k-k-koukej, ” ukáže mi vyděšeně na oblohu lamač zdejších ženských srdcí i přilehlých orgánů.
Lamač je přesnou kopií Willa Smitha. Jo, toho černošského sympaťáka (např. Muži v černém). Vyděšený ale nikdy není. Obzvláště ne před ženskou.Před chvílí mě lámal na kafe. Bezúspěšně. Stav “vdaná” u něj není zřejmě žádnou překážkou. Nevěřím jeho hranému zděšenému pohledu vzhůru k nebesům. Černý panter působí na slovanskou bělošku tisíci fintami - tak která zabere tentokrát?
Mě nedostal a ani nedostane. Ani mou neustále rozesmátou bránici. Ne!
Ovšem stejně mi to nedá a kouknu nahoru.
Mamma mia, CO TO JE??? Nebe se rychle zatáhlo do černa. Ale do úplného černa. Dvojče Smitha spěšně uteklo se slovy, ze se ještě za mnou vrátí. Pochybuji. Starou pastu Martu nikdo neoblafne!
Začal prudký liják, který se změnil z původně předpovídaného několikahodinového v několikadenní.
Silný vichr vyvracel stromy i s kořeny a zdivočelá řeka dole ve městě zežloutla jako indická Ganga, k radosti zdejší indické komunity.
Vyděšené whatsappové skupiny rodičů si vzájemně posílaly zmatené odkazy, která cesta je zavalena sesuvy půdy či kde voda zaplavila náměstí. Zprávy sice zahrnovaly katastrofy v okruhu dvou set kilometrů, ale rodičům to bylo buřt. Jedna pípnutá informace o vyvráceném stromu a utopeném autě znamenala pětatřicet pípnutí reakcí rodičů - grazie, děkuji, palec nahoru, obličejíček hrůzy. A srdíčko, kýbl srdíček!
Další informace ohledně nějaké vzdálené ptákoviny. A dalších pětatřicet pípnutí. A další. Už jsem chtěla vypnout mobil, když děti přilítly s novinou, že se zavírají školy.
Na tenhle otřepaný fór vám, drahoušci, skutečně neskočím! Drahé děti měly recht. V dalších stopadesáti zprávách jsem vyhrabošila přeposlanou zprávu od starosty. Školy se zavírají kvůli kalamitě. Následující pětistovku poděkování za info jsem již nečetla definitivním vypnutím telefonu.
Školy sice zavřené - ale lid italský musí jíst! Obchod se tady na italském podhorském Zapadákově nikdy nezavírá. Ani kvůli technických problémům či dovolené (co to je?), ani kvůli smutku či oslavě v rodině - a cedulí “Přijdu hned” bych si doživotně rozhádala zdejší klepny.
V téhle čině pracovat? Šlo to. Voda se valila po silnici, ale do obchodu nedovalila. Přímo u otevřených dveří krámu přibrzďovala klouzající auta, z kterých dvěma třemi skoky vhopsávali zákazníci rovnou dovnitř.
Na počasí nadávali největší optimisti a sluníčkáři. Při pohledu na černo nad námi jsem i já ztratila poslední špetku slunce a naděje v lepší zítřky. Naštěstí mám za sebou přímo na kase baterii voňavých čokoládových bonbónů Lindt. Příjem výrazně převážil výdej, spalování nula nula. Během toho odpoledne jsem přibrala nejméně deset kilo! Příště se aspoň rozčílím, aby se spalování zvýšilo nejméně na jeden kJ!
Manželovi na mobil (ten můj byl vypnutý kvůli whatsappovým skupinkám a stovkám zbytečných zpráv) volá syn, že se jim propadá tenisová hala. Skáču do auta - dva tři skoky, promáčená, dva bonbóny to spravily - a jedu dolů do města ke ke kryté nafukovací hale. Moc už nafouklá není a je asi nebezpečné tam pobývat déle než dvě vteřiny. Syna hážu domů a vracím se zpět do obchodu.
Jako bych se ocitla v hororu o černém tmavém městě. Vypadl elektrický proud. Nesvítí ani lampy podél cest, ani domy. Jít pěšky, tak netrefím. Snad jedině do baru, tam znají všichni místní cestu poslepu i pohluchu.
Obchod. Kruci, vypnuté mrazáky znamenají za pár hodin znehodnocené zboží. Vbíhám dovnitř, manžel svítí mobilem na cestu v uličkách zákaznici, která hledá rozinky na pečení. Nevím, v čem chce baba teď péci, když jsme bez proudu. Kasa nejde, kalkulačka jakbysmet. Mobil mám díky těm pitomým zahlcujícím zprávám úplně vybitý. Svíčky došly. Svítím zapalovačem za euro třicet devět. A tužkou píšu součty na papírový pytlíky. Jako za války.
U dveří přibrzdí další auto a jakási panička, brodící se vodou ke vchodu - ve značkových holínkách - zamlaskne, že chce nakrájet bresaolu. Bresaola je sušené hovězí maso tmavě červené barvy. Suší se na vzduchu několik měsíců a krájí jedině na velejemné plátečky. Čistá bílkovina. Plátky se polévají na talíři olivovým olejem, balsamikovým octem a čerstvě mletým černým pepřem. K tomu si dáte hrst salátu rukoly, vedle bílé víno Soave, a hubnute s radostí i plným žaludkem.
Paní hubnout dneska večer nebude. Vysvětluji jí, že kráječka díky výpadku proudu nejde, a svítím zapalovačem na pult s uzeninami. Místo bresoaly ji můžeme ufiknout kus uleželého horského sýra Asiaga. Anebo jí prodáme štangli zdejší sopressy castagnoly, domácího salámu, který se nechává uzrát několik měsíců. Vyrábí ho skupinka místních nadšenců z masa prasat, co žerou jenom kaštany. Lahůdka.
Holínkově značková paní odmítá. Přece ONA nebude jíst tučnou uzeninu! Při odchodu ji doprovázím věrně po obchodě s ohýnkem ze zapalovače, jako s loučí ze středověku. Baba kolem kasy zavětří - Lindt opravdu výrazně voní i přes staniolové obaly. Koupí jich celou hrst.
Vidím, jak si v autě rozbaluje najednou ne dva, ale tři! čokoládové bonbony, a nacpe si je naráz do pusy. Jo, holka, na co ti jsou tvé značkové holiny, když tě rozhodí taková hloupost jako nenakrájená bresaola...
Potměšile se usmívám. Hned je mi líp a nemám pocit viny z nějakých dalších deseti kilo navíc. Budu lidem nabízet místo krájení uzenin bonbóny. Zcela cíleně!
Uběhla hodina. Obchod zavřít nemůžeme, občas tam vběhne nějaký zoufalec pro chleba, mléko, zapalovač, ty jedou. A hlavně pro bonbóny, jeví se jako stoprocentně účinné proti černočerným myšlenkám. Taky cítím z většiny zákazníků grappu, místní vinnou slivovici, tož taky řešení. To je vám pak nějaká tma opravdu fuk.
Další hodinu nervozně pokukuju po zvětšující se námraze v mrazácích. Nejhorší je mírně rozmrazená a znovu zmrazená zelenina, prakticky pak zboží stopro hnusné a neprodejné. Pizza se ještě jakž takž dá. No, nedá. Prostě průšvih jako Brno. Jako Praha. Jako celé Dolomity!
A zítra kromě blemcavého rozmrazeného zboží (obrovská finanční ztráta) bude v krámě smrad jak v namoklém cirkuse. To nikdy nevyvětráme.
Venku tma, uvnitř tma. Zapalovač zapaluji jen v okamžicích, kdy vchod obchodu osvítí reflektory z přijíždějících aut anebo slyším hartusení a prásknutí deštníkem o zem nějakého příchozího zákazníka.
Vlastně cokoliv dělat potmě je docela dobrodrůžo. Takhle čas od času... Napadají mě i mravné nemravnosti a nemravné mravnosti, potmě provozované. Ale tady, v krámě, potmě, jsou mi veškeré fantazie platné asi jako asi jak hadovi noha.
Z černoty okolo totiž začínám pravděpodobně cvokatět. Asi mám halucinace. Je mi hrůzou na zvracení.
V té černočerné tmě vletí do vchodu malá bílá holubička nebo motýl nebo? Nejspíš duch! Něco malého bílého se vznáší prostorem.
Řvu. Hrůzou. A ten mizerný zapalovač se mi navíc zasekl.
Malý bílý vznášející duch zmizí. Jen na vteřinu. A pak se znovu objeví. Asi umřu strachy! Zapalovač naštěstí znovu chytne. Zároveň jako zázrakem opět naskočí elektřina.
Kdepak duch.
Jenom zářivě bíle svítící zuby vrátivšího se černošského rozchechtaného lamače srdcí. Vznášely se v té černočerné tmě jako bílá holubička.
Tak mě ten černý panter přece jenom dostal!
