„Dobrá maska“, ohodnotil
můj zjev italský Obelix,ačkoliv jsem za žádnou masku nebyla.Začal karneval, čili masopust po italsku. To bude zase
v alejích nablito... (nebylo)
Jako většina z vás jsem odkojena nezapomenutelnou českou masopustní klasikou – koblihy, hojně slivovice a řádění masek, které vás s radostí opatlají sazemi, smíchanými s indulonou. Po návštěvě prvních chalup se masky navzájem poznávají, u posledních čísel většině vše splývá v lehkém alko-oparu. V pořádku dojdou buď zavilí abstinenti nebo nejstatečnější, kteří se pak totálně dorazí na večerní tancovačce. A do příštího masopustu je zase na co vzpomínat. Očekávala jsem proto od místního karnevalu totéž.
Masopust po italsku má ovšem trochu jiné grády. Kapánek méně alkoholu, ale o mnoho více tance. Široké příbuzenstvo si dlouho dopředu vyrábí originální masky a nechybí všudypřítomný traktor, náhražka alegorického vozu. Pokud máte dosti příbuzných, alespoň jeden traktor se vždy sežene. Kromě rodinných klanů se aktivně účastní také místní salesiánská školka a škola. Spatřit pak dvě jeptišky coby Šmouly, jukající z oken modrého traktůrku a povykující po okolostojících Ciao amore!, je velmi roztomilé.
Ozdobenými uličkami pak projíždí patnáct, dvacet traktorů, různě „okrojovaných“ pestrými fanglemi, kolem křepčí celá rodina. První jde skupina neandrtálců, jejich náčelník samozřejmě na traktoru (typické pro neandrtálce, že?), mává velkým kyjem a tancuje břišní tanec ne nepodobný záchvatu břišní koliky. Další traktor je pohádkový, obsypaný trpaslíky z mateřské školy. Milá dětátka vás soustavně bombardují hrstmi konfet, které nevyčešete – pokud máte vlasy – ani za zlaté italské prase. Nejhrůznější je parta vychechtaných pirátů, kteří chytají nebožáky diváky a nutí je pít ze sudu jakousi hnědou tekutinu, prý je to sladká hustá čokoláda…
Z každého vozidla se ozývá naprosto jiná muzika, co nejhlasitější, takže místní psi zažívají nápor na jejich citlivé uši a vysokohorští orlové přestanou načas kroužit nad kostelní věží, neboť jsou potupně zahnáni všudypřítomnými decibely. Traktůrky jedou, masky tancují a diváci se přidávají.
Na ulici před hospůdkami – říkejme raději bary – stojí stolečky s občerstvením, vše zdarma: svařené červené víno v minipidi kelímcích, rozpustný čaj pro děti a smažené, tukem nasosané placky, hustě pocukrované – tzv. frittolle. Jakási obdoba koblih, které tu sice znají, ale jejich frittolle jsou tradiční masopustní pochoutkou. Možná trošku připomíná české jidáše, obalené v cukru. Nedoporučuji jíst více než tři kusy. Pro žlučníkáře vražedné…ale pro domorodce lahodné.
„Dobrá maska“ ohodnotil moji vizáž strhané matičky tří malých dětí kdosi, spíše cosi jako Obelix o výšce pod stopadesát centimetrů. Já přece za masku nejdu...?! V duchu jsem si o něm pomyslela, že má dost a jenom se pro jistotu zkoukla v blízké výkladní skříni. Červená čepice a červený svetr spolu s totálně rozmazanou řasenkou ze mě udělaly rodnou sestru Teletubbies. Nu což, lepší už to nebude. Odhodila jsem ostych pasivního diváka a s dětmi i přáteli jsme za zvuku samby, tanga, hip hopu a táhlých alpských halekaček zdárně protancovali pětikilometrovou karnevalovou trasu.
Na moji obhajobu podotýkám, že tančili všichni, zejména mladí, ale i v jiné dny cudně se tvářící ruské a rumunské pomocnice v domácnosti, italské staré dámy i staří Italové, nebezpečně mávající svými hůlčičkami kolem sebe.
Brodili jsme se v několikacentimetrové záplavě konfet jako v čerstvě napadaném sněhu, chroupali mastné placky a zapíjeli vínem, žlučníkáři nežlučníkáři. Průvod došel bez ztráty na životech do cíle, ke kostelu…konec, finito, všichni se rozešli do svých domovů.
Povětšinou střízliví, přesto s vratkýma nohama z přemíry tancování. Druhý den v nekřesťanskou nočně-ranní hodinu čistící vozy pečlivě zlikvidovaly zbytky karnevalové slavnosti do poslední barevné konfety. Stali se z nás zase spořádaní občané, na ulici netančící. Škoda.
Chcete to samé vidět mužskýma očima? Klikněte sem ... :))
