Mám ji obrovskou

„Mám, ale co nadělám po třech dětech?“ vysvětluji místnímu italskému prodavači. Je užaslý a ptá se, jestli se může podívat. Vyzuju botu. Zírá na mé chodidlo o velikosti mapy České republiky. Po každém porodu se mi moje noha zvětšila o číslo. Teď mám velikost 43. Nepopelkovou...

Ano mám ji nadměrnou, obzvláště v porovnání s domorodými Italkami. Jediný obchod s cenově přístupnými botami je dole ve městě. Plný úžasných kabelek a trapně titěrných střevíčků do velikosti 37. Ceny spíše vyšší, případné reklamace nejsou pevně uzákoněné, vše záleží na libovůli obchodníka. Spíše zlovůli. Možnost reklamace tedy nulová. Správný Ital, jak tušíte, nereklamuje. Vyhýbá se konfliktům na všech frontách, jen doma tomu většinou neujde.  Zdejší šikovný švec má práce habaděj. Nechci ševce. Chtěla bych si koupit normální boty. Žádné černé hrůzy do rakve nebo béžové babičkovské mokasíny, ale holčičí... 43.

Dámské oddělení jsem nucena minout, unisexové mdlé botasky končí stejně velikostí 39,  v pánském si připadám pro změnu jako transvestita. Bože, zlatostříbrné botasky? Na pánském? A červené s růžovými kvítky? Obouvající se a zouvající se muži si mě prohlížejí. Narušila jsem jejich chlapské nožní teritorium. Narušovala bych radostně dál, ale v mé velikosti neměli nic, co by se trošku podobalo ženskému Ty s kytičkama byly jen v čísle 45. Prodavač mě zachránil bezpohlavními goratexovými loděmi. Škoda. že nemám dětí pět. Moje noha by byla krapítek monstrózní, ale aspoň něžně okytičkovaná...

Předevčírem jsem v mých bezpohlavních křuskách užívala poslední horské bobování. Než jsem při poslední jízdě stačila dosednout k synovi, boby se rozjely po zledovatělém sněhu mimo trasu. Přímo na hlubokou megalouži pět krát deset metrů, se slabou vrstvou ledu. Já, matka záchranářka, jsem přiklouzala synkovi na pomoc. Ten bravurně louži přejel na druhou stranu, pode mnou led praskl. Náhradní boty i ponožky zůstaly doma. Naštěstí mi to v nouzi myslí podstatně rychleji. Manžel měl na nohou lyžařské boty, půjčila jsem si  jeho menší botasky. Snad je postupně trochu roztáhnu.  Ale co s mokrými ponožkami?

V půjčovně lyží prodávali rukavice a čepice. Prodavač se nade mnou slitoval, a z horní skříně vytáhl zaprášené paklíky podkolenek pro alpské horské myslivce, prodávají se až na jaře pro turisty. „Budou ti velké ,“ varoval mě.

„Spíš malé,“ podotkla jsem. Usmál se. Byla jsem za blbečka, co neodhadne velikost své vlastní nohy. Vyplázla jsem pět euro a stáhla mokré ponožky.

Proč v půjčovnách lyží pracují většinou mladí sympatičtí chlapci a ne poloslepé babičky? Kluci z půjčovny si mě pobaveně prohlíželi. Bylo to horší, než kdybych tančila polonahá u tyče. Mysliveckou podkolenku jsem natáhla na chodidlo. Padla jak ulitá. Jako Popelce. Hoši strnuli. Prodavač  se mě opatrně zeptal, odkud jsem. „Z Československa, “ vypálila jsem. Česko neznají, Československo z doslechu.  „U nás mají všechny ženy takhle velkou, to já mám ještě malou,“ lžu, jako když tiskne. Nejsem mladinká krásná modroočka, abych je zaujala, aspoň je trochu šokuju. Povedlo se.

„Československo?“ říká příchozí lyžařka. Přemýšlím, co by tak mohla o nás znát.  „Pivo? Křišťál?“ ptám se. České úspěchy v letošní olympiádě nesledují, každá země si hlídá jenom favority své.  „Český křišťál neznám, ale máte slavné nože. Tchýně je koupila v Praze u jednoho starého mostu, dodnes s nimi podřeže úplně všechno... ale Rumunsko má taky dobré nože, co?“   Nevím. To fakt nevím, a slyším to poprvé.

„Praha, už vím, u vás je přece hodně drahá voda,“  říká jiná starší žena. "Vnuk tam byl se třídou na tři dny a voda tam byla tak drahá, že museli prý celé tři dny pít jenom pivo, chudáci..." Vnuk si Prahu se spolužáky černobunďáky evidentně užil, méně už rodiče, když zpětně rekonstruovali jeho zážitky z náhodně nalezených fotek.

Tak zkouším fotbal. Ikona Pavel Nedvěd. Pavlík je Čech! Kluci z půjčovny se smějí – ne, Nedvěd je Ital, jako by se tu narodil. Pořád ho porovnávají se zesnulým papežem Janem Pavlem II. Polákem, ale taky byl „náš, italský“. Kdepak. Čím mohu ohromit malý debatní kroužek, aby aspoň na pár vteřin obdivoval moji zem?

Obě dámy koukají, jak se přezouvám. Říkám jim také svou bajku o krásných českých velkých ženách. S obrovskýma nohama. Starší lyžařka pozoruje, jak si natahuju druhou podkolenku. „Promiň, ale ty tu nohu máš opravdu velkou...,“  říká s respektem.

„Naši muži mají obvykle nohy až dvojnásobně větší než my,“ zalžu. Mladší lyžařka žertuje: „Víš, co se říká. Jak má muž velké chodidlo, tak má velké - přirození.“ Jsem už sice na odchodu, ale právě teď je pravá chvíle fabulovat a šířit slávu českých mužů... Teď nebo nikdy!

„Ano, jen to tak. Čeští muži mají skutečně nohy velké," potvrdím a rozloučím se. "Opravdu...?! Hodně velké...?!" hlouček diskutujících dam obdivem zašumí. Tedy žádný Čapek, Kafka, křišťál ani fotbal. Zvítězila příroda...

Jenom teď nevím, jak se dají zmenšit roztažené boty. Asi nijak, viďte? Pošlu manžela do obchodu. Na dámském dostali mimořádně dvaačtyřicítky - krásné unisexové botasky. Akorát jsou černé, s lebkama...