„Jsme Češi...něco jako Němci či Poláci,“ představuje nás italským sousedům můj muž. Jsme pro ně divní. Muž blonďák, děti jakbysmet, já v bankovním kostýmku. Jako z jehovistické brožurky „Navždy v ráji“, nebo tak nějak.
Bankovní kostýmky tady, v podhůří italských Dolomit, nosí jen ženské nad osmdesát. Přízeň nedůvěřivých Italů chceme získat plechovkou Prazdroje a čerstvě upečenými makovými buchtami. K asfaltově silné kávě budou sladkou tečkou. Doufám, že ne vražednou.
Partají je v baráku šest. Po nočním stěhování z Prahy do severoitalského maloměsta se jdeme seznámit s našimi sousedy. Manžel má funkci zvoníka, já podržbuchty a děti (nepedagogicky) podržpiva.
Otvírá první sousedka. Čisťounká droboučká šedesátnice. Celoživotní žena v domácnosti, jako většina Italek. „Češi?“ usmívá se. Na rozdíl od manžela italsky zatím neumím. Sousedka dobrosrdečně spustí italský slovní kulomet. Nechápe, že nechápu. Italština je přece tak jednoduchá. Moji nedokonalost doháním širokým úsměvem. Mám ho tak nějak mimoděk, nafurt. Muž mi důrazně šeptá, že se jedná o jakousi smutnou historii. Pusa mi hrůzou ztuhne do permanentního úsměvu a nejde stáhnout zpět. Mám dočasnou nálepku „Blbá a cynická“. Sousedka alespoň pochválí buchtu. Chválí, rozlomí a mák s rumem na chvíli přebije věčně vydesinfikovanou chodbu. Do buchty ale nekousne. Rychle a zdvořile se rozloučí. Něco je blbě. Ale co?
Druhý soused, školník, kopie seriálového Cataniho. Sympaťák, milující všechny děti světa i mimo sluneční soustavu. Později prokouknu pedantského puntičkáře, kterého děsí větší počet dětí, to jest více než jedno. Buchtu rozlomí, zarazí se, pochválí, ale neochutná. Po pár locích Prazdroje mu už žádné dítě nevadí. Jen ta moje buchta, ta asi ano.
Další partaje jsou si podobné. Navzájem se po italsku objímáme, z piva jsou nadšení. Syn mladých sousedů prošpikuje prstíkem buchtu a vytvoří horský tunel. Trpím. Další sousedka je milá padesátnice. Stará se o své staré a nemocné sourozence. S jejím hluchým devadesátiletým bratrem si ihned rozumíme gesty. Konečně první Ital, který mě chápe!
Poslední partaj. Mírně apatický ležící pán, a zbytek rodiny. Tříletá Maruška přitančí k ležákovi a tahá ho za ruku, aby šel tančit. Muž zírá na živelnou vlasatou blonďatici. Možná první ve svém životě. „On sotva chodí,“ říká jeho upjatá žena. Pán však vstává, s hůlkou, Maruška ji opatrně odkládá do rohu, a začnou společně tančit. Žena stále opakuje: „Jak to? Sotva chodil, a teď tančí!“. Osud makové buchty je mi v tuto chvíli šumafuk. Všichni tleskáme skvělému tanečnímu páru. Představení naší divné české rodiny je u konce.
S buchtami jsem šlápla vedle. Pro Itala je totiž mák synonymem opia, a nikdy by jej nepozřel. Teď už chápu vyděšené sousedy při pohledu na naše buchty baštící dítka. Patrně si mysleli, že jsme předvojem počínající invaze barbarských Čechů s cílem postupně zdrogovat italskou velmoc. Holt jsme zase nikoho nezdrogovali. Jen jedna malinká česká holčička vrátila jednomu nemocnému italskému staříkovi chuť opět tančit...
vyšlo v MF Dnes, v příloze Léto 10.8.2010
